Máte v mnohém pravdu - zejména o odpovědnosti člověka za své vlastní zdraví bez přenosu na lékaře.

Nicméně - jak píše pan Turner - paternalistický přístup je minulostí. Jsou ještě možná lékaři, kteří nemocným cosi nařizují, většina však již nabízí alternativy a je na nemocném, co zvolí. Právě díky rozvoji medicíny je možností celá řada a existuje dost často více postupů.

Ohledně smrti - je třeba oddělit pohled etický a pohled právní. Z etického hlediska drtivá většina lékařů ví, kdy je už možné opustit léčení intensivní a nechat nemocného pod "pláštěm" /tedy paliativní léčbou/ dožít svůj život. Dokonce se mi jeví jako krajně neetické, obtěžovat umírajícího spoustou vyšetření, místo aby měl klid, ticho a případně i přítomnost někoho z rodiny.

Právní pohled je bohužel přesně opačný. Lékař se bojí, že pokud na první místo postaví onen výše popsaný přístup, bude profesně zničen někým z rodiny, který bude chtít odškodnění za smrt třeba 90letého nemocného dědečka /podobných případů je u nás celkem hojnost/. Situace se komplikuje ještě odškodněním psychické újmy rodiny, která může požadovat peníze za to, že trpí. Za těchto okolností lékař bude činit vše pro to, aby nemohl být právně napaden - což odnese bohužel ten umírající.

Děkuji za zajímavý příspěvek a jak jsem napsal panu Turnerovi, jsem jedině rád, když už medicína upouští či upustila od paternalistického přístupu. Myslím si, že je rovněž otázkou času, kdy se paliativní léčba prosadí, ale bude to chtít změnu legislativy. Když jdou ale právní předpisy proti "zdravému rozumu", lékaři se logicky bojí případných žalob o odškodnění.

Dovolím si s vámi ne zcela souhlasit. Jsem v té věci trochu osobně zainteresován a musím konstatovat, že medicína udělala nejen velký pokrok v léčbě, ale i etice. Ten vztah už dávno není jednosměrný a osoba pacient se stává součástí léčebného procesu. Tedy, je tak nastavován systém, nemusí to tak bohužel fungovat všude a u každého.

Souhlasím zcela, že "proces nutného umírání" by měl být více záležitostí osobní než medicínskou, ale potíž je "technicko-právní". Lékař má zachraňovat vždy a v jakékoli situaci. Přivolaný lékař nemůže říci rodině, nechte si doma vašeho devadesátiletého dědečka v klidu umřít a odjet, přestože by to bylo asi správné.

Udržování "na přístrojích" je taktéž problém legislativní a souhlasím, že je někdy nesmyslný. prokazatelná " mozková smrt" by měla automaticky vše ukončit.

Rád čtu, že se člověk-pacient už stává součástí léčebného procesu a že tedy jsou moje pohledy na věc zastaralé. Máte pravdu i v těch druhých dvou problémech, že je to víceméně záležitost legislativní. Jestli by tedy nebylo na čase uvést legislativu do souladu se zdravým rozumem, i když v těchto věcech je to velice složité,

Myslím, že umírání není parketou medicíny, ta může maximálně sekundovat mírněním obtíží. Primární by měla být rodina, resp. společnost. jenže ta se smrti bojí, proto se chová, jako by nebyla. Vím, že je to velice těžké, ale zavíráním očí před skutečností realita nezmizí.

Ještě dodám, že nad smrtí vítězíme zcela běžně, i když vždy jen dočasně (takovým vítězstvím je např.obyčejná resuscitace, kterou může zvládnout každý, ani nemusí být lékař).

To je právě to, o čem píšu, že smrt umírání není parketou medicíny. Ale mělo by být, protože je součástí nemoci a medicína by neměla nechat umírajícího člověka v nemocnici (a je jich spousta) svému osudu, když už z léčebného hlediska nemůže nic dělat. Jinak rodina je jistě nezastupitelná. Pokud jde o resuscitaci, tak to je jasně tak, jak říkáte.

Zdravím,Jaroslave... těžké ....je to o lásce k někomu, koho hlavně kvůli sobě sobecky, ale pochopit se to dá - hlavně kvůli sobě nechceme ,,pustit,, umřít...Umřeme vlastně částí svého já s ním...a, když ho milujeme, s jeho smrtí nejsme s to se vyrovnat tři roky... nechceme život v trápení...těžké....

Sama se vždy oddám do rukou moderní medicíny, přičemž se snažím vnímat i dobře míněné rady lidí z Regenerace a celostní vnímání pacienta v teorii pana Jana Hnízdila.

To samozřejmě chápu, že se člověk nemůže vyrovnat s odchodem někoho blízkého. Jde ale o to, že člověk umřít musí a když už musí, mělo by mu okolí včetně lékařů pomoci se s tím smířit, aby odcházel smířený se sebou samým, s životem, s lidmi.