O Vánocích mají lidé k sobě blíž

Jako zpráva z jiné a notně zaostalé planety vypadá následující příběh, jehož východiskem je cesta do Prahy za nákupem vánočních dárků. A přitom to ještě před necelými třiceti lety byla syrová realita.

     Mnohotvárná vtíravá nabídka všemožného zboží dnes dostihne každého, ať bydlí či se nachází kdekoli. Leze za lidmi až domů různými průduchy, jako jsou internetové obchody a zásilkové služby, poštovní schránky, televizní obrazovky, mobily obyčejné i chytré a co já vím kudy všudy. Zejména mladším ročníkům bude možná připadat nepravděpodobné, že se kdysi pořádaly třeba před Vánocemi »revolučními odbory« hrazené zájezdy za kulturou do metropole či jiných center, účastníky ovšem všeobecně pojímané coby nákupní.
     Jeden vlakový podnikla tehdy i matka mé známé. Jak se vracela na nádraží, kde měli účastníci odborového zájezdu sraz před odjezdem, působila v kabátu se zdviženým límcem, zachumlaná do šály a ověšená taškami a balíčky v mrazivém předvánočním čase na pražském Václavském náměstí celkem nenápadně. Byla se svým lovem na dárky pod stromeček na výsost spokojená, ale teď se potřebovala rychle dostat na Hlavní nádraží a byla ráda, že je to od Národního muzea metrem jen jedna stanice.
     Když se však proplétala davem k eskalátoru, který ji vyveze přímo do nádražní haly, přistoupili k ní dva vysocí mladíci. Ve vysokých kožených botách, v sepraných džínsách, kostkovaných košilích, kožešinových vestách, tmavozelených bundách, s usárnami na zádech, ověšeni koženými řemínky s kančími zuby, všelijakými cingrlátky, s pomačkanými širáky na hlavách, vyhlíželi, jakoby sem právě dorazili odněkud z Yukonu a určitě nebudili důvěru.
     „Paní, my vám s tím nákupem pomůžeme,“ nabízeli se vlezle.
     „Ale mládenci…,“ zděšeně na ně zírala jako na zjevení.
     „No vážně,“ nenechali se odradit, „máte toho za celý den už jistě dost.“
     „Já nevím…jestli…,“ pokoušela se odporovat.
     „Jaképak řeči,“ prohlásil rezolutně mohutnější prospektor a rezolutně popadl největší kabelu té paní. Druhý jí vyškubl z ruky objemný balík a než se nadála, hnali se už k pojízdnému schodišti.
     Nezmohla se na slovo, natož na odpor a jenom bezmocně sledovala zlatokopy mizící jí v proudu chodců. Při jízdě eskalátorem vzhůru se už rezignovaně loučila se značnou částí svého úspěšného nákupu. Když ji schodiště vyplivlo do haly hemžící se lidmi, nešťastně a zmateně se rozhlížela a točila se přitom kolem sebe.
     „Čardáš si jděte tančit jinam,“ obořil se na ni chlap, který do ní přitom vrazil.
     „Děkuju,“ řekla místo promiňte, ač by mu měla odpovědět spíš něco peprného.
     Schlíple se vydala už jen s jediným balíčkem a kabelkou k pokladnám.
     V provozu byla pochopitelně jen jediná a u ní stáli ti ochotní trapeři s jejími zavazadly a smáli se na celé kolo.
     „Tedy kluci, vy jste mi dali. Vždyť jsem z toho mohla mít smrt. Ještě teď mi mlátí srdce jako kladivo, rošťáci,“ spustila na ně, ale už s úlevou a jako oni se smála.
     „Myslela jste, že jsme s tím zdrhli, že jo?“ stále se chechtali.
     „Abych řekla po pravdě, už jsem si říkala, že je to v pr…, ty vaše úbory…“
     „Zdání klame, matko,“ odvětil jeden z žertéřů. „Každopádně vám ale přejeme veselé Vánoce a šťastnou cestu,“ dodal a oba rychle mizeli.
     „Vám taky, hoši,“ volala za nimi.
     Stoupla si do fronty, otevřela kabelku a hledala peněženku. Jenže portmonka nikde. To už bylo moc. Pokoušely se o ni mdloby. S nepřítomným výrazem a trapným pocitem, že nemá ani korunu, přesto jako ovce postupovala k okénku pokladny.
     „Tak co, hodláte někam cestovat, nebo jste se na mě přišla jenom podívat?“ ptala se jízlivě mladá pokladní, když od ní neslyšela dost rychle objednávku.
     „Víte, slečno…, já bych…, rozumíte…, chtěla jsem…“
     „No prosím!“ štěkla nervózně pokladní perleťovými ústy.
     Najednou byla úplně bezradná. Dívka za okénkem ji probodávala studeným pohledem, zezadu ji nepřátelsky tlačil zástup. Bezmocně zastrčila ruce do kapes kabátu a ejhle – do dlaně jí vklouzla peněženka. Dotek s ohmatanou koženkou ji zahřál, jako už dlouho nic.
     „Rychlík do Přerova,“ prohlásila šťastně.
     „No sláva, padesát šest korun,“ ušklíbla se pokladní.
     Postrčila k dívce za okénkem požadovaný obnos, popadla kabelu i balíčky a už se hrnula na peron.
     „A jízdenku si nevezmete?“ volala za ní pokladní.
     „Krucinál, ženská, na co myslíte!?“ utrhl se na ni chlap, který už už chtěl u pokladny vznést svůj požadavek.
     „Na to, že o Vánocích jsou lidé plní pochopení k druhým,“ odvětila ironicky.
     Teprve při setkání s ostatními účastníky zájezdu si uvědomila, že je cesta hrazená z fondu kulturních a sociálních potřeb a že žádnou jízdenku nepotřebovala.
     To dneska by několikrát klikla myší počítače a za druhý nebo třetí den by jí doručila dárky nějaká zásilková služba přímo do bytu. Na druhé straně by pak ale neměla na co vzpomínat a já bych přišel o tenhle příběh.