O (boží) svobodě slova a cenzuře

S kritikou omezování svobody slova a existence cenzury v současnosti se třeba zde na blogu setkáváme poslední dobou často, hlavně v souvislosti s uprchlickou krizí. Častěji to jsou ale jen výkřiky bez porozumění oněm pojmům.

     Svobodu projevu (slova) zaručuje v České republice Listina základních práv a svobod. Její článek 17 hovoří o svobodě projevu a právu na informace, o nepřípustnosti cenzury, o právu vyjadřovat názory libovolným způsobem a svobodně vyhledávat, přijímat a šířit ideje a informace bez ohledu na hranice státu. 
     Co si řekne prostý člověk, když ví, že mu »nejvýsostnější« dokument takové v podstatě »bezbřehé« svobody v konceptu svobody myšlení zaručuje? Nejspíš to, že u nás zkrátka svoboda projevu není a naopak že existuje cenzura. A v určitém smyslu bude mít pravdu, neboť prostí lidé mají vždycky pravdu, alespoň v pojetí atavistickém (atavismus je v této rovině rys, jenž kulturní evoluce překonala a vymizel, ale co se znovu objeví jako výjimka).
     Ve skutečnosti lidé u nás svobodu slova mají. Mohou se vyjadřovat jak chtějí na ulici, v hospodě, mohou si vytisknout nebo nechat vytisknout svůj projev a za poplatek ho vylepit na ploše k tomu určené, mohou své projevy vydat knižně (vlastním nákladem), mohou vydávat vlastní noviny, zřídit si rozhlasovou nebo televizní stanici, mohou šířit své názory po internetu, což je asi nejsnazší a nejméně nákladné (...ehm, jak se to vezme). Pokud se tím nedostanou do rozporu s jinými zákony, které přijal svobodně zvolený parlament, nikdo je za to nebude nijak postihovat.
     Lidem však vadí především to, že jejich hlas nezaznívá dostatečně silně, neboť nemají volný přístup do důležitých a rozhodujících médií, které se často a nepřesně nazývají coby mainstreamová (hlavního proudu). Vadí jim, že rozhodující media netlumočí vždycky to, co by kdo chtěl číst a slyšet a co označují apriorně (předem daně) za pravdu. A pokud média neříkají pravdu (to, co za pravdu kdo má), tudíž lžou, to je přece jasné.
     Avšak o tom, že by každý měl mít právo hlásat své názory (v podobě a rozsahu, jak je vyplodil) v jím zvoleném mediu a na náklady toho média, neříká Listina základních práv a svobod ani slovo. Nehovoří ani o tom, že by hlavní média měla šířit ty názory, co vyhovují většině, nebo co si kdo myslí, že odpovídá mínění většiny. A co si teď řekne prostý člověk? Zase o všem rozhodují prachy! Kdo jich má nejvíc, může šířit své názory svobodně, může manipulovat veřejností a chudý prostý člověk zase utře hubu.
     A mělo by to být jinak? Jestli ano, ať mi někdo řekne jak. Že by třeba byl jakýsi úřad, do něhož by vybral lidi pánbůh a také je platil, takže by byli zcela nezávislí (na to by dohlížel také pánbůh), a ti by zajišťovali, aby každý každičký názor dostal zcela rovný prostor a stejnou příležitost k uplatnění? Ani tak by ale nezabezpečil, aby všem názorům věnovali všichni stejnou pozornost. To by ten pánbůh musel zároveň srovnat lidi, aby byli všichni stejní. Pak by ovšem padla potřeba svobody slova, neboť by všichni měli i stejné názory.
     Máme přece veřejnoprávní media; namítne někdo. Ano – ta jsou právě výrazem snahy dosáhnout lidmi a lidskými prostředky nastíněného »božího« prostoru pro svobodnou výměnu názorů.