Normalizace a Charta 77, k jejímu 40. výročí

Na 1. ledna 2017 připadlo kulaté 40. výročí vzniku Charty ´77, neformální občanské iniciativy, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR navíc zavázala...

Komunistická moc ČSSR se k dodržování lidských a občanských práv zavázala podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách, vzdor tomu byla ale její reakce vůči Chartě 77 a jejím signatářům hysterická a velmi tvrdá. Text Charty 77 v Československu v oficiálních médiích nevyšel, koloval jen v samizdatové formě, v plném znění otiskla však Chartu 77 řada zahraničních deníků. Československý oficiální tisk ji označil za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní“. Její signatáře nazýval „ztroskotanci a samozvanci“, „věrnými služebníky a agenty imperialismu“, „zkrachovalými politiky“ a „mezinárodními dobrodruhy“. Autory, organizátory a prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek.

Moc se neomezila ovšem jen na verbální odsudky, ale postihovala signatáře také různými represemi. Vyhazovala je z práce, jejich dětem odepřela studium na školách, zabavovala jim řidičáky, snažila se jich zbavit nucením k emigraci či odebíráním občanství, některé zadržovala komunistická bezpečnost, bila je, mučila, soudila a věznila. Některým vyvlastnila jejich nemovitosti. Některé signatáře Charty 77 nakonec přinutila ke spolupráci s StB. První obětí represí komunistického režimu vůči signatářům Charty 77 byl profesor Jan Patočka, filozof a jeden ze tří prvních mluvčích Charty 77, který zemřel 13. března 1977 po několikahodinovém výslechu. Pohřeb Jana Patočky v Břevnově se potom stal významnou událostí protikomunistického odporu. 

Komunistická moc brzy připravila demonstraci loajality k režimu, takzvanou Antichartu. Toto „Provolání československých výborů uměleckých svazů“, které bylo zveřejněno pod titulkem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, přečetla 28. ledna 1977 v Národním divadle herečka Jiřina Švorcová a podepisovali ho tam národní umělci, herci a další lidé známí z kulturního života. Podobné shromáždění bylo uspořádáno 4. února 1977 v Divadle hudby, kde prohlášení přečetl Karel Gott.  

Nemá smysl popisovat historii Charty 77, okolnosti vzniku, její politické cíle a činnost až do 3. listopadu roku 1992, kdy byla v Praze na setkání mluvčích její činnost ukončena. To vše si každý, kdo má zájem, může vyhledat sám. Jde však o společnost a panující atmosféru, do které se Charta 77 zrodila. Realita druhé poloviny sedmdesátých let bývá dnes častěji, než je zdrávo, popisována, a to i zde na blogu, značně růžově. Jakoby období husákovské normalizace až do roku 1989 bylo vlastně velkou švandou a selankou, akorát se nesmělo jezdit na Západ na dovolenou a spousta věcí nebyla k sehnání – jednou toaletní papír, jindy banány, cukr, jízdní kola... Režim byl sice otravný, ale pivo bylo levné a dalo se tím vším prošvejkovat.

Režim sice dovoloval lidem se flákat, přikrádat si, v soukromí dělat, co chtěli, pokud na 1. máje chodili do průvodu, navštěvovali odborářské schůze a veřejně nic nekritizovali, pokud se naučili mluvit doma a mezi přáteli jinak, než na veřejnosti, v práci... O co šlo, vyjádřil dost přesně spisovatel a překladatel Jan Zábrana, který si v roce 1976 zapsal do deníku, že „v zemi panuje režim, který neumí s občany komunikovat jinak, než zastrašováním, vyhazováním z míst, umlčováním a represemi“. Dnes se často říká, že Charta 77 byla celá prolezlá konfidenty a agenty StB, že mezi chartisty byla řada komunistů a bývalých opor režimu, kteří nebyli o nic lepší, než tehdejší vedení státu. Konečně už tenkrát existovala i mezi odpůrci režimu skupina lidí, která se zdráhala kvůli tomu Chartu 77 podpořit. Třeba také František kardinál Tomášek, který svůj postoj změnil až pod vlivem papeže Jana Pavla II. a kněze Josefa Zvěřiny. 

Dnes takových výhrad vůči Chartě 77 leckdo zneužívá k obhajobě normalizačního režimu, k relativizaci zla, které představovala komunistická moc. Měli bychom mít však na mysli, že Charta 77 znamenala pokus soustředit slušné lidi včetně těch, již se navzdory svým selháním v minulosti rozhodli zachovat slušně, k opozici a odporu vůči zlu represivní a násilné moci. Chartě se ale nepovedlo ani tenkrát získat dostatečnou podporu veřejnosti, jako později polskému hnutí Solidarita. Hlavní vinu na tom, že Charta 77 zůstala víceméně izolovaná, nese devastační účinek normalizačního režimu na morálku národa, kterému se podařilo do lidí zasít vědomí, že pokud budou žít sami pro sebe, zbytečně se nebudou v ničem angažovat a nanejvýš soukromě nadávat a všelijak spekulovat, přežijí nakonec vše bez vážnější úhony. Plody tohoto vědomí právě dnes sklízíme.