Mít či nemít... děti? To je ta otázka!

Hamletova otázka „Být či nebýt?“ je už objasněna. Otázka „Mít či nemít?“ se nikdy ani řešit nemusela, si myslím. Frommova otázka „Mít nebo být?“ je sice stále aktuální, ale přetavila se, zdá se, do otázky: Mít či nemít děti?

Kdyby snad někdo nevěděl, což nepředpokládám, o co jde v knize Ericha Fromma „Mít nebo být?“ (To Have or To Be?), tak uvedu jen stručnou charakteristiku. Psycholog, filozof a sociolog Erich Fromm se v ní zabýval otázkou aktuálního odcizení člověka, které je způsobeno materialismem. „Společnost dělil na ty, kteří žijí v módu vlastnění a módu bytí. Shledal, že většina lidí žije v módu vlastnění, kdy jsou zpracováni konzumem a materialismem. Tito jedinci kladou důraz na svůj majetek a ve vztazích jsou majetničtí, i přesto, že to sami nepřiznají. Lidé v módu bytí se soustředí jen na soulad se světem, jsou vnímaví a nesoustředí se na vlastnění. Základem nové společnosti je přerod lidí z módu vlastnění k módu bytí.“ To, že nabídl pro zlepšení situace model nové společnosti řídící se podle humanistického socialismu, odpovídá skutečnosti, že Fromm byl západní marxista a „Mít nebo být?“ uveřejnil v roce 1976.

Dnes lze konstatovat, že lidé v naší vyspělé euro-atlantické civilizaci, která má prý kořeny v křesťansko-židovské kultuře a staví na jejích hodnotách, žijí dosti jednoznačně v módu vlastnění. Netvrdím, že pro každého jsou peníze a majetek rovnou modlou. Nicméně být finančně a materiálně zabezpečen a moci si dovolit život v dostatku a bez obav o existenci patří k obecným metám naší populace. S tím souvisí, možná hlavně, že si mladí lidé chtějí napřed vytvořit materiální zázemí, vybudovat postavení v zaměstnání a potom pomýšlejí teprve na děti. Rodiny tudíž zakládají později, než tomu bylo třeba v době, kdy jsme rodinu založili já a moje manželka.

Nemoralizuji, jen konstatuji. Nám přišlo jaksi samozřejmé, že budeme mít záhy dítě, když už se vezmeme. O majetku a kariéře jsme moc nepřemýšleli. Na druhé straně je pravda, že na konci sedmdesátých a na začátku osmdesátých let 20. století (to vypadá děsně, jak jsem to napsal), kdy se narodily naše dcery, nebylo příliš o čem dumat. Kariéra a majetek se daly dělat skoro výhradně přes komunistickou stranu, nebo aspoň pomocí poklonkování komoušům. Osobně mi ale připadají postoje a jednání současných mladých lidí v otázkách plození dětí a zakládání rodin rozumnější a logičtější, než byly ty naše. Co obdivuhodného je ostatně na tom, když partneři (jestli vůbec jsou partnery) přivádějí na svět jedno dítě za druhým a pak své potomky nedovedou skoro ani nakrmit, obléci, vychovat a dát jim slušné vzdělání a chtějí pak po státu, aby se o jejich děti postaral penězi daňových poplatníků?

Řeči o tom, že když nebude dost dětí, nebude mít kdo vydělávat na důchodce, jsou nesmyslné. Jestli stát nemá peníze na důchody, je to jenom vinou špatného a přílišného přerozdělování, přebujelého takzvaného sociálního státu a státní byrokracie, neschopnosti vytvořit právní prostředí a stabilní, podnikání motivující hospodářské podmínky, v nichž by se odehrávaly ekonomické procesy. Kdyby se u nás fatálně nedostávaly pracovní síly, bylo by to alarmující. Jenže tak tomu není. A pokud by někde začaly pracovní síly scházet, ve zdravé ekonomice by mezeru okamžitě zaplnili třeba cizinci. A z hospodářského hlediska je lhostejné, jakých národností jsou lidé, kteří odvádějí státu daně. 

Když se tedy oprostím od tklivých představ, že český národ postupně vymře, nebudou-li čeští muži v dostatečné míře oplodňovat české ženy a ty nebudou tudíž rodit potřebný počet českých dětí, tak z globálního hlediska je pro lidstvo pohromou každé narozené dítě, co naruší rovnovážný stav mezi natalitou a mortalitou ve prospěch porodnosti. Měli bychom si uvědomit, že lidskému rodu zcela určitě nehrozí vymření, nýbrž přemnožení. V důsledku toho rostou nároky na nejrůznější zdroje a na výrobu, drancuje se příroda a také na globální oteplování, jestliže je jeho hlavní příčinou lidská činnost, to má neblahý vliv. Bude-li přibývat lidstvo současným tempem, hrozí naší planetě katastrofa. To není strašení apokalypsou. To je reálný výhled. 

Lidé mají vlastně jen dvě možnosti: 1. Modlit se a svěřit se do rukou božích. 2. Zasadit se o výrazné zvýšení obecné vzdělanosti, díky níž přijdou i lidé v zaostalejších částech planety, že není možné jen bezuzdně plodit děti a celé lidstvo spoléhat na to, že věda a výzkum přijdou s technologiemi, které zajistí zejména nevyčerpatelný zdroj levné energie (řízená termonukleární reakce v průmyslovém měřítku), prostřednictvím níž půjde vyřešit problém potravin a pitné vody a konečně i ochranu životního prostředí.