Kdy bylo dřív aneb Mirek Dušín jako vzor?

Děkuji speciální pedagožce Kláře Manové, která kandiduje v krajských volbách za jakousi protiilegálněimigrantskou čtyřkoalici, že mi pomohla s orientací, koho dalšího nebudu volit. Jde o její článek o hodnotách dřív a dnes.

„Emil Zátopek, Marie Curie-Sklodowská, Albert Einstein, Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Čapek, Mirek Dušín... Tak nějak vypadal seznam sociálních vzorů dřívějších generací,“ píše Klára Manová hned v perexu. A kdypak tito lidé představovali sociální vzory? Einstein a Curie-Sklodowská byli a jsou uznávanými vědci, Karla Čapka hodnotilo několik generací jako skvělého spisovatele, že by však byli sociálními vzory, o tom nic nevím. Jestli se totiž sociálním vzorem stává kdosi, s kým se převážná část určité generace identifikuje, pak se třemi zmíněnými lidmi se většinově žádná generace neidentifikovala. 

Jde-li o Masaryka, tak o něm se má generace ve škole učila akorát to, že nechal „střílet do dělníků“. Jako zvídavé dítko jsem se na Masaryka ptal doma babičky a otce a oni mi řekli, že to s ním bylo jinak. Podělil jsem se o nově nabyté informace ve třídě se spolužáky a s učitelkou, následně se o Masaryka s ní pohádal a dostal poznámku, že narušuji vyučování a později jí byl vděčný, že měla tolik slušnosti a nenechala otce řešit nějakými komisemi komunistické strany za šíření protisocialistických názorů. Emil Zátopek je jistě, coby jeden z největších atletů všech dob, po celém světě vzorem sportovce a člověka, co se nesklonil před totalitní mocí. A jen díky jeho světové proslulosti se komunistům nepodařilo Zátopka po srpnu 1968 zadupat do země.

Mirek Dušín je pak vůbec zvláštní kapitolou. Moje generace o něm v dětství ani o dalších členech Jaroslavem Foglarem stvořeného oddílu Rychlých šípů prakticky nevěděla. Tehdy jsem našel řadu čísel časopisu „Mladý hlasatel“, který otec jako kluk odebíral, a tam seriál o Rychlých šípech v komiksové podobě vycházel. Býval tam i komiks o Kačerovi Donaldovi a dobrodružné povídky (hlavně z Divokého západu, Chytrý Ferguson a jiné) ponejvíce od Otakara Batličky. Přinesl jsem časopisy Mladý hlasatel mezi své spolužáky a kamarády a zapůsobily jako bomba. Teprve od roku 1969 začaly komiksy Rychlé šípy vycházet po novu v sešitech a teprve tehdy, v sedmdesátých letech, se mohl stát Mirek Dušín pro generaci tehdejších dětí jakýmsi vzorem. Moc tomu ale nevěřím.

Potíž je v tom, že moje dětství znamená pro Kláru Manovou právě ty „dřívější generace“, neboť odhaduji, že jsem asi ve věku jejích rodičů. Jenomže pro většinu mých vrstevníků představovala mládež sedmdesátých let nastupující generaci lidí bez morálních hodnot, s neúctou k věcem, rodičům, učitelům i vrstevníkům, zatímco Klára Manová, jež zřejmě patří ročníkem narození buď do generace sedmdesátých let, či do ještě pozdější, hodnotí tímto způsobem „život většiny dnešní mládeže“. Ona sice píše také o tom, že dnešní mládež trpí absencí víry, což je divné, protože „bezbožnost“ se drala na výsluní už za první republiky a v časech po druhé světové válce už zcela dominovala, alespoň u nás. 

Klára Manová píše: „V základní škole byla pro mě a celou mojí generaci paní učitelka tím největším vzorem. Když vstoupila do třídy, byl z dětí cítit obdiv, úcta a respekt.“ Teď nevím, chodila tedy do školy až v devadesátých letech? Před rokem 1989 mohla totiž vstoupit do třídy akorát tak „soudružka“ učitelka. A stejně se nedá říct, že učitelky někdy obecně budily  obdiv, úctu a respekt. Vzpomínám si, jak u nás na základce suplovala učitelka z důchodu. Byla to nejspíš vzdělaná a kultivovaná žena, ale klid a pořádek ve třídě neudržela. Žáci si z ní tropili legraci, působili jí různá příkoří, pořvávali, dostala i houbou do hlavy, až jsem to nevydržel a důrazně je okřikl, že jsou hajzlové a srabi, že na Zeinera by si netroufli. To byl totiž učitel, co měl opravdu respekt a budil přímo hrůzu. Nevím, zda zapůsobila „síla mého ducha“, ale spolužáci a spolužačky rázem přestali a ta učitelka se rozplakala. Z následné třídní schůzky se vrátila moje matka náležitě pyšná na svého syna, protože třídní tam tuhle událost ventilovala a já se patřičně styděl, že mě někde propírají jako nějakého vzorňáka.

Osobně proti Kláře Manové nic nemám. Když ale píše o dřívějších a dnešních hodnotách, měla by specifikovat, kdy podle ní bylo „dřív“. Zejména u nás se totiž společenské systémy a s nimi hodnoty měnily dost rychle. Názorně mi to připomnělo studium kronik jedné malé školy od roku 1890 do roku 1990. V té škole museli učitelé dětem pořád vysvětlovat „jejich věku přiměřeným způsobem“ různé události, které převracely dosavadní hodnoty často v jejich pravý opak. Co mi na paní Manové vadí, je, že se snaží politicky prodat také obecně rozšířený, ale nesmírně hloupý názor, že všechny předchozí generace až po její vlastní se chovaly nějak lépe a vyznávaly skutečné hodnoty, zatímco současná mládež nemá žádné morální hodnoty, nic nemá v úctě a ničeho si neváží.

Jedu metrem a vidím, jak tam kdekdo mastí hry na chytrých mobilech či na nich poslouchá nějakou pitomou hudbu, ale vidím i ty, co čtou knihy, ať už elektronické nebo klasické, učí se slova cizích jazyků, studují skripta atd. Můžu vidět jen ty první, můžu vidět jen ty druhé, ale já vidím všechny, a tak si myslím, že dnešní mladé generace budou v jiných kulisách úplně stejné, jako byly ty předchozí. Z některých budou vynikající lidé, z některých svoloč a většinou budou průměrní. Tím, že se dnes lidé častěji rozvádějí, bych se tolik netrápil, jako Klára Manová. Neřekl bych, že dnešní vztahy jsou obecně stavěny na písečném podloží a že dříve (kdy?) manželský slib „v dobrém i zlém“ skutečně platil. A když lidé setrvávali spolu, tak to ještě neznamenalo, že byli také šťastní. Dnes mají ale daleko větší možnost svobodně zvolit, jaký život vlastně chtějí, a tak se s tou svobodnou volbou perou. Tečka.

Pozn.: Dovolil jsem si v prvním odstavci v citaci z textu Kláry Manové redukovat počet teček za Dušínem na tři, kolik se má správně psát, když chce člověk naznačit neukončenost myšlenky či děje a přidat jedno „r" do jména Garrigue. Paní učitelka by měla vědět, jak je to správně, že. Leč evidentně neví. A to, prosím, charakterizuje sama sebe jako knihomola. Možná je, ale zjevně si málo všímá. Tomu se, myslím, říká ignorace.

Odkaz na článek Kláry Manové: http://klaramanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=554216