Kdo nazývá věci pravými jmény?

Nazývat věci pravými jmény, po tom se nyní volá. Lidé prahnou po pravých jménech věcí k uzoufání. A je to logické, neboť většinou se dnes označují věci falešnými jmény, či v rámci konspiračních teorií krycími.

Bylo by krásné vědět vždy, jak se věci mají a na čem člověk je. Kam kdo míří. Kdo co sleduje. Co má kdo vlastně na mysli, říká-li pravda, láska, demokracie, svoboda, lidskost, humanita, solidarita, korektnost, rovné příležitosti, či naopak lež, nenávist, totalita, útlak, nelidskost, sobectví, nekorektnost, výhody pro vyvolené. Tohle vědět, svět by byl úžasný. Nebo aspoň přehledný a srozumitelný. A stačilo by jediné – nazývat věci pravými jmény. Ten, kdo to dělá, má u lidí vyhráno. Tedy u některých. Ti ostatní ho zase mají za lháře, podvodníka, manipulátora, kariéristu a prospěcháře. 

Jde o to, že neexistují žádná obecně platná kritéria, podle nichž lze poznat, jaké jméno je pravé a jaké není. No a jestliže nejsou žádná relevantní kritéria, vytvoří si každý přirozeně vlastní a taková, jež vyhovují jeho založení a má-li jaké, i přesvědčení a názorům. Lidé pak hledají především mezi politiky osoby, které užívají hesla, fráze a vůbec slova shodující se s dojmy, jichž lidé nabyli o jevech a věcech, co zrovna hýbou „světem“. Politiky, kteří podle mínění lidí nazývají věci pravými jmény, pak vzývají a chvalořečí a houfují se za nimi do šiku. Je třeba poznamenat, že se kýžená pravá jména musejí týkat právě světodějných či aspoň státodějných událostí. O věcech osobních chce slyšet pravá jména totiž málokdo. Kdo by také stál o to, aby o něm někdo říkal, že je podvodník, lhář a vykuk, byť by to byla pravda.

Jednoznačně hlavním tématem doby, kde jsou pravá jména o věcech v kurzu, je takzvaná uprchlická krize. Sice se jedná spíš o krizi směřování Evropské unie vyvolanou přílivem uprchlíků, ale o to mi nejde. Zvláštní je už to, že budí i u nás tolik vášní, ač se nás „invaze“ uprchlíků na našem území příliš netýká. Proti právě napsanému lze namítnout, že člověka nemůže nechat lhostejným, co se děje za humny, že je pro nás bytostnou záležitostí, co se upeče v Bruselu, Berlíně, Paříži, Londýně, co se stane kdekoli v Evropě nebo na světě, že když imigranti zaplavují náš kontinent, přijdou jistojistě ve významnějším počtu i k nám, že nás zkrátka musí zajímat budoucí osud. 

S tím určitě souhlasím, nicméně se ptám – co tak náhle? Zdá se mi totiž, že z mnohých lidí, co se dosud projevovali jako ignoranti, kteří třeba ani netušili, čím je pro nás a pro svět významný osmý květen, se přes noc stali odborníci v otázkách islámu, na boj s terorismem s akcentem na islámský terorismus a kteří přesně vědí, kdo vyvolal válečné konflikty a tím způsobil krizi na Blízkém a Středním východě (který nám býval tak blízký, tak střední), jak ji řešit a kdo ji vyřeší. Často se užívá mantra, že původcem všeho zla jsou Spojené státy americké a všechno zase napraví Rusko s báťuškou Vladimirem Vladimirovičem Putinem. K němu se zvolna přidává Čína, ale opatrně, protože nikdo pořád neví, co se opravdu dá od ní čekat.

Trocha geneze: Před časem, když začal eskalovat příliv uprchlíků do Evropy, se objevil na scéně Martin Konvička s Blokem proti islámu a záhy se stal právě on tím, kdo pro mnohé nazýval věci pravými jmény. Brzy nato Miloš Zeman a Václav Klaus starší pochopili, že je uprchlická krize tématem, na němž se dá tak řečeno „udělat“, případně ještě víc udělat a převzali prapory bojovníků proti islámu. Teď to byli už oni, kdo nazývali věci pravými jmény a Martin Konvička se mohl pomalu jít klausat, vlastně klouzat. Ten překlep mi ulítl, protože jsem si uvědomil, že pravější jména užíval Miloš Zeman a je to pochopitelné, protože on je prezidentem a Václav Klaus již ne.

Proč však je dnes po „nazývání věcí pravými jmény“ taková poptávka? Ta se navíc často spojuje s nostalgií po dobách socialismu. Vysvětlení je prosté. Za panování komunistů bylo vše jasné a přehledné a vyvážené. Kdo je spojenec a kdo naopak nepřítel, věděl každý, ať se to vezme z té či oné strany. Svět byl pěkně rozdělen na dvě přibližně stejně silné půlky, které se navzájem bály jedna druhé, čímž byl bezpečný. No a kdo nepatřil tam ani tam, ten byl přiřazen do třetího světa, totiž toho zaostalého, o nějž se tudíž nemusel nikdo starat a zajímat. To vše ale padlo, když Sovětský svaz a jeho socialistický tábor prohrál studenou válku. Od té chvíle nikdo pořádně neví, kdo je kdo a jak se věci mají. Vzniklo tak zároveň přímo pařeniště po spiklenecké teorie, co jsou mezi lidem obecným ve velké oblibě, neboť skýtají možnost, že jména vypadající jako pravá mohou být ve skutečnosti krycími. Kdo za takových okolností označí trochu pravděpodobně a s jasnou dikcí, kde se nachází zlo a kdo ho zavinil, stane se rázem „kingem“. Tedy aspoň po nějaký čas.