Každý vůdce ukáže, čeho se bát

Někdo mi napsal v diskuzi něco v tom smyslu, že kdosi chrání naši ohroženou, napadenou vlast. Nevím, kdo ji má podle diskutéra chránit, zda Miloš Zeman či Tomáš Hnídek-Ortel. Někdo z nich ale ano. Kdo jiný by to mohl taky být?

Není důležité, koho měl dotyčný na mysli, že chrání vlast. Podstatné je, že prezident ani muzikant nic takového nedělají. Miloš Zeman reprezentuje zemi coby hlava státu a Tomáš Ortel hraje a zpívá. Jak tyto své činnosti vykonávají, je jiná věc a není to téma mého textu. Jde o tu ohroženou a napadenou vlast. Chápu, že komusi může připadat Česko ohrožené,  hrozeb je vždycky dost a latentních ještě víc. Jak si však dotyčný v hlavě přetavil pocit ohrožení v napadení, nad tím se už musím trochu zadumat.

Vlast napadená evidentně není. Napadení vypadá jinak. Zažil jsem to v roce 1968, ačkoli tenkrát nešlo o „plnohodnotný“ válečný akt, nýbrž o „pouhou“ „bratrskou“ okupaci. Avšak ani situaci z roku 1968 se ta současná byť jen vzdáleně nepodobá, což je zřejmě každému jasné. Jestli ale někdo ví, že vlast není napadena a přesto tvrdí, třeba snad v nadsázce, že napadena je, potom k tomu musí mít důvod, není-li pomatený. Vidím jediný: snaží se lidem vnutit představu napadené vlasti, dojem, že se právě děje cosi tragicky osudového. Něco, proč je nutné semknout se za vůdcem proti jednoznačně označenému nepříteli.

Nepřátel je na výběr – mainstreamová média, islám, imigranti, multikulturalismus, politická korektnost, samozvané elity a pak všichni ti, co utlačují obyčejného člověka, ožebračují ho, potlačují svobodu slova, a to včetně svobody šířit paniku, projevovat agresi a nenávist... Každý má určitě právo, aby oponoval například politice multikulturalismu a s ní související politické korektnosti, aby odmítal imigranty a islám. Ostatně jsem tyto jevy zde na blogu sám vícekrát a z různých hledisek kritizoval. Věcnou konfrontaci názorů považuji vždy za prospěšnou. Proč je ale nutné vnímat všechny, kdo zastávají protichůdná nebo jen trochu odlišná stanoviska, hned jako nepřátele? Proč je třeba vidět společnost jako polarizovanou a rozdělenou na „sluníčkáře a xenofoby“, zkrátka na „my a oni“?

Napíšu to teď poněkud drsně. Bohatí a mocní vždycky kašlali, kašlou a kašlat budou na lid obecný, na chudé a bezmocné, chcete-li. Jde však o to, zda společenský systém a zákony  umožňují aspoň elementární rovnost šancí. Tím je míněno, do jaké míry nechává systém na každém člověku, aby si svobodně volil cestu životem, ať už k úspěchu nebo do záhuby, nebo někam mezi tyto krajnosti, což je nejčastější. Opakem svobody a demokracie je jistě útlak a diktatura, ale v prostoru mezi těmi protiklady jsou různé stupně regulace veřejného i soukromého života lidí. A mám pocit, že momentálně trendujeme u nás i obecně ve světě ke stále větší regulaci.

Obávám se, že východiskem ze socialistického směřování Česka a Evropské unie není ani „pořádek“ neofašistického, neonacistického, či neobolševického typu, ani putinovská autokracie, ani čínský komunistický kapitalismus, ani řízení státu coby firmy, ať už v Česku nebo v USA nebo kdekoli jinde. Když uvádím, co podle mého mínění není východiskem, měl bych sdělit, co si myslím, že východiskem je. Napíšu to jednoznačně – sebevědomý a ze své vůle jednající občan. Je velice, velice, velice těžké takovým občanem být. Je to nejen těžké, ale i nesmírně pracné, náročné na myšlení a vyžaduje to i značnou odvahu. Jak odolat lákadlům nejrůznějších hlasatelů těch pravých cest, kteří tvrdí, že znají řešení veškerých problémů života?

Přitom každý ví, jak se věci mají, už od dětství z pohádek. Skoro ve všech se tak či onak říká, že do pekla vede široká a pohodlná cesta. Navzdory tomu se většina lidí u nás i dnes kloní víc ke krédu „my si dáme zahrát, on to někdo zaplatí“, než k tomu, co nabízí „krev, pot a slzy“. Kdo by také chtěl pořád „potit krev“, starat se, mít odpovědnost, že. Proto jsem se také mohl nedávno dočíst, že si 59 procent obyvatel Česka myslí, že by se měl o jejich sociální zabezpečení postarat stát a naproti tomu pouhých 11 procent lidí soudí, že by se lidé měli starat sami o sebe. Současně se prý 46 procent lidí domnívá, že se stát o sociální zabezpečení občanů stará nedostatečně. 

Nejde však jen o sociální zabezpečení. Názor, že by se o to měl postarat někdo jiný (stát), vztahují lidé, kteří ho zastávají, i na všechny ostatní problémy jejich životů. Potenciálním vůdcům potom stačí, aby slíbili, že všechno zařídí oni, půjdou-li lidé za nimi, když jim lidé k tomu dají pravomoc. Pak už jde jenom o to, kterému vůdci uvěří víc lidí, kdo umí slibovat a lhát přesvědčivěji. Každý vůdce a jeho trubadůři navíc ochotně ukážou, z čeho se máme radovat, čeho se bát, čeho dřív a čeho později, kdo jsou naši spojenci a kdo nepřátelé. A jestli náhodou něco nefunguje, jak má? Žádný strach. Vydají se správné zákony, nařízení, zákazy, zkrátka se to zreguluje a zase bude dobře.