Kam spěje tento svět v informační době

Všichni jsme denně atakováni záplavou signálů a informací. Jan malá část z nich si žádá naši reakci a nutí nás činnit rozhodnutí. Drtivá většina naopak pro nás nemá význam žádný a vlastně jen dusí naše mozky jako plevel obilí.

     Představme si na okamžik, že bychom žili za panování krále Přemysla I. Otakara, kdy české pohraničí osídlovali Němci. Ve vnitrozemí, bychom o tom nevěděli vůbec nic nebo jen pramálo a bylo by nám to nejspíš jedno, protože by nás to nijak neovlivňovalo či pouze minimálně. Byli bychom v klidu a spokojení a začali bychom to řešit až tehdy, kdyby Němci vtrhli do našeho bezprostředního okolí.
     Pokud bych navrhoval teď, abychom se nestarali o příliv hlavně muslimských imigrantů do Evropy a začali se o něj zajímat, až dorazí k našim prahům, asi byste mě ukamenovali, jako to dělají v Íránu, nebo v které ještě zemi, kde vládne islám. Při troše štěstí bych byl jen sťatý. To by zase nemusela být taková hrůza, neboť jsem sťatý nebyl dobrých osm let, od doby, kdy jsem ze své stravy jako správný muslim vyřadil úplně alkohol.
     A stejně mám pocit, že uprchlická problematika, byť o ní probíhal summit EU a Turecka, mírně ustoupila ze zorného pole zájmu veřejnosti. Ne, že by se lidé smířili s nekončícím proudem imigrantů, ale mnozí už k tomu nemají příliš co dalšího dodávat. Řídnou i zprávy v médiích. Začínáme si zvykat. Lidé si zvykli na válku, protektorát, na panování komunistů, další války, na Putina v Rusku a existuje průpovídka, že si člověk zvykne i na šibenici. Do popředí se dostávají jiná témata – inkluze, šikana kantorů, volby v USA, násilnosti, vraždy, havárie, nehody, střely, co zasáhnou omylem nesprávné cíle a jiné hrůzy, co se jich každý den odehraje. 
     S naprostou většinou těch informací nemůže běžný člověk dělat vůbec nic. Nicméně o nich ví a buďto se jimi trápí, nebo netrápí, ale stejně ho zneklidňují, narušují jeho pohodu a dusí jako plevel »kulturní« myšlenky týkající se problémů, kterými by se naopak zabývat měl. Žijeme v informační době, a tak se na nás neustále hrnou informace. To, co ze zpráv zmizí, jakoby ani nebylo. Tak, jako pro většinu Čechů za Přemysla I. Otakara nebyli Němci v pohraničí, protože o nich vlastně nevěděli.
     Zde na blogu jsem narazil na zajímavý text. Autor se v něm zabývá otázkou informací prý z filozofického hlediska. Tady je: http://daliborbartos.blog.idnes.cz/c/497801/informace-a-filozofie.html
     Ocituji z něj úvodní části: Představte si, že jdu někde v USA po pláži a mám nějaký problém, o kterém přemýšlím. A protože si myslím, že mi zde nikdo nerozumí, když budu mluvit česky, tak si povídám své úvahy nahlas. A teď přijdou ty otázky. Když mne někdo slyší a nerozumí mi, protože si povídám česky, je to, co říkám informace? A co takový kámen na pláži. I kámen na pláži dostane mou informaci, kterou jsem vyslovil..., lidská řeč je totiž jen stlačený proud vzduchu, a ten stlačený proud vzduchu, který vypustím z úst, zasáhne i kámen na pláži. Ale jsou moje slova pak ještě informace vůbec a nebo pro ten kámen? Přenos informací sestává minimálně ze tří částí. První je vysílač, druhá část je přijímač a ta třetí je prostředník, který informaci nese..., v případě lidské řeči je tím prostředníkem vzduch. Je tedy jasné, že vzduch nese mou informaci až ke kameni. Ale jsou má slova informace pro ten kámen?
     Nemám nic proti filozofování o čemkoli. Autor však vyšel z některých chybných premis, takže mu žádná filozofie nepomůže, aby se vyhnul nesmyslným závěrům. Předně přijímač, čili recipient nemá a nemůže mít žádný vliv na podstatu a povahu informace (signálu). Když někomu řeknu, že je vůl, tak na tom (na té informaci) nezmění nic, jestli mě dotyčný slyší, vnímá a rozumí mi, nebo ne. V souvislosti s recipientem má smysl hovořit pouze o tom, zda má čidla (receptory), které dokážou identifikovat a dekódovat signály (informace). Stejně, jako se ke zmíněnému kameni dostanou slova toho pána, dostávají se ke mně neustále radiové vlny, televizní signály... jako nosiče mnoha informací a mně je to putna, nepřijímám je, protože nemám příslušná čidla. Dekódovat je dokážou až radiové a televizní přijímače a teprve jejich prostřednictvím já, neboť je převedou do formy identifikovatelné mými čidly.
     Na podstatě vyslaného signálu však tento proces nemění nic. A pokud jde o kámen, tak to je naprosto nesmyslný příklad. Ten nepřijímá žádné signály a už vůbec na ně nedovede jakkoli reagovat. Kámen může měnit místo, podobu, velikost a případně strukturu vlivem působení různých sil, ale ani tak se na tom procesu aktivně nijak nepodílí.
     Člověk ano. Když se k němu dostanou signály (informace), co dokáže svými receptory identifikovat, dekódovat a pak mozkem zpracovat, může na ně následně reagovat. A jsme asi u podstaty sdělení citovaného textu. Častokrát totiž člověk nabude dojmu, že dekódoval správně obdrženou informaci, že jí zkrátka kompletně rozumí a hned na ni reaguje. Jenže se v drtivé většině případů plete, neboť přeceňuje své duševní schopnosti. Dojde nezřídka pak k přesvědčení, že se svět řítí do záhuby. Chtělo by se napsat, aby se lidé vyjadřovali jen k tomu, čemu skutečně rozumí. Jenže to by potom nemohl existovat třeba celý tento blog idnes.