K výročí přerovského masakru karpatských Němců

Od masakru 265 karpatských Němců, ale i Maďarů a Slováků u Přerova na Švédských šancích, který spáchali příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky Československé armády, uplynulo v neděli 19. června 2016 už 71 let.

V noci z 18. na 19. června 1945 příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky (bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru) vedení poručíkem OBZ (Obranného zpravodajství) Karolem Pazúrem a osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou zmasakrovali na návrší Švédské šance poblíž obce Horní Moštěnice u Přerova 265 obyvatel Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom. Dobšinej, Kežmarku, Gelnice a Mlynice. Povraždění byli hlavně karpatští Němci a Maďaři, bylo však mezi nimi třicet lidí slovenské národnosti. Podle největších českých znalců okolností tohoto masakru, Františka Hýbla a Tomáše Stanka, šlo o naprosto výjimečnou událost, která se vymyká svojí bestialitou všem ostatním zvěrstvům, k jakým v moderních dějinách Moravy došlo. Zejména fakt, že mezi obětmi bylo 120 žen a 74 dětí povražděných za jednu noc, nemá obdobu dokonce ani v žádném z masakrů, které na Moravě spáchali nacisté.  

Na přerovském nádraží stál 18. června 1945 vojenský transport, v němž se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky. Téhož dne dorazil na nádraží jiný transport, v němž bylo šest vagónů s karpatskými Němci, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku. Tito Němci (ale i Maďaři a Slováci) byli ze Slovenska v prosinci roku 1944 z příkazu německých úřadů evakuováni do severozápadních Čech a nyní se vraceli domů. Shodou okolností se mezi vojáky nacházeli slovenští příslušníci 17. pluku původem ze Spiše, co některé repatrianty znali. Upozornili ostatní, že jde o lidi, kteří se zejména v době Slovenského národního povstání měli nějak provinit. Mnohé zdroje a indicie naznačují, že už od začátku zde nešlo o vinu, ale o úmysl poručíka Pazúra pozabíjet nějaké německé zrádce, aby si vylepšil vlastní nepříliš dobrou pověst. Již předtím, než se začal zabývat karpatskými Němci, žádal Pazúr na Okresním národním výboru o vydání nějakých zatčených německých zrádců k potrestání. Teprve když je nedostal, začal se zabývat zmíněnou skupinou a patrně to byl on sám, kdo vyslovil proti nim obvinění ze zrady a spolupráce s nacisty.

Pazúr nechal tyto lidi vyvolat z vozů a začal je vyslýchat. Později tvrdil, že všechny stoprocentně identifikoval jako Němce a přisluhovače nacismu, nicméně vyšetřování ukázalo, že mnozí vyslýchaní u sebe měli doklady o bezúhonnosti a slovenské národnosti, někteří dokonce pak i dobrozdání o tom, že podporovali Slovenské národní povstání. Soudy prokázaly, že tyto doklady Pazúrovi předložili a že tedy jeho tvrzení předstírající nevědomost či pomýlenost neodpovídá realitě. Po „výsleších“ Pazúr nechal společně s osvětovým důstojníkem Smetanou většinu osob z transportu vystoupit a eskortovat do katastru obce Horní Moštěnice, kde je v noci automatčíci všechny postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i Pazúr, Ten osobně postřílel některá nemluvňata. Prokázaly to i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní verzi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a „odůvodnil“ ho slovy: Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov? 

Karol Pazúr, jenž do svého přeběhnutí k Rudé armádě v roce 1943 sloužil u Hlinkovy gardy a pak se dobrovolně hlásil na práci nejprve v německém válečném průmyslu a později na východní frontu k boji proti bolševikům, byl nakonec odsouzen na dvacet let do vězení. Jelikož byl ale Pazúr přítel řady komunistických pohlavárů, kteří za něj opakovaně intervenovali před i po odsouzení, byl mu trest Klementem Gottwaldem (na doporučení mj. Bedřicha Reicina) snížen na polovinu a roku 1951 (po dvou letech věznění) byl propuštěn při amnestii. V následující době byl vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. Po celou tu dobu (od svého uvěznění), působil jako agent StB.« 

Tolik citace nebo parafráze Wikipedie. Znám historii odhalování tohoto masakru však i osobně. Byl jsem v první polovině 90. let 20. století i na besedě s příbuznými a potomky zavražděných hlavně z Janovej Lehoty (Drechslerhau), co tehdy navštívili Přerov. Vždy, když teď já navštívím Přerov, jdu na hřbitov, kde je hrob a pomník obětem masakru a zapálím na něm svíčku.

Masakr karpatských Němců na Švédských šancích u Přerova z 19. června 1945 byl asi co do počtu obětí a bestiality tím nejhorším, co naši lidé spáchali po druhé světové válce na německém obyvatelstvu v Československu. Přesto se v souvislosti s tehdejšími zločiny československých občanů na Němcích a s problematikou takzvaných Benešových dekretů příliš nepřipomíná. Proč asi? Poněvadž se neváže přímo k odsunu německé menšiny? Že se osudy těchto obětí poválečné „odplaty“ nezabývá Sudetoněmecký landsmanšaft? Nebo že to byl zločin spáchaný izolovaně z osobních pohnutek pachatelů, kteří byli usvědčeni a vynesen nad nimi rozsudek? Ani jeden z těch důvodů neobstojí a myslím, že kdyby někdo vymyslel další, neobstojí stejně. Otevírání přerovského masakru, jakkoli je hrůzný, zřejmě nepřináší „ty správné politické body“.

Ani ministr kultury Daniel Herman, který se v sobotu 18. června 2016 v rozhovoru pro server Svobodné fórum těmito otázkami mimo jiné zabýval a řekl, že pro zločiny páchané na německé menšině neexistuje pardon, masakr na Švédských šancích nezmínil, ač k tomu jeho výročí přímo vybízelo. Místo toho uvedl anonymní čin jednoho revolučního gardisty, který rozpáral těhotné dívce břicho. Zločin Karola Pazúra a Bedřicha Smetany přitom obsahuje všechny aspekty, které ministr odsuzuje. Včetně toho, že se Pazúr snažil u soudu skrýt pod ochranu zákona č. 115 z 8. května 1946, takzvaný amnestijní zákon, který omilostňuje jinak trestné činy pokud účelem takového jednání „bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“. Herman tento zákon odsoudil a přitom nechybělo mnoho, aby byl uplatněn i na hrůzné činy Karola Pazúra.

Když jsem se ve svém minulém textu zde na blogu vyslovil proti Hermanovu novému otevírání problematiky odsunu sudetských Němců a Benešových dekretů, objevila se v diskuzi pod ním zajímavá reakce: „...neobhajuji německé svinstvo co proběhlo Evropou a ctím každého kdo proti němu bojoval. Ale o tom co proběhlo těsně po válce s německými či maďarskými spoluobčany, s tím jsme se doposud jako společnost nevyrovnali. Tiskem proběhla zpráva, že v Německu byl odsouzen do vězení 94letý dozorce z koncentráku na 5 let. Chápete tu souvislost?“ A jestli jsem četl knihu od Kateřiny Tučkové – Vyhnání Gerty Schnirch. „Kdo byl za ta zvěrstva tam popisovaná u nás potrestán?“ zeptal se ještě autor reakce. 

Odpověděl jsem, že by se o zrušení zákona 115 třeba dalo hovořit kvůli šanci potrestat zločince, kteří ještě žijí. Pak mě ale napadla otázka: Kolik Čechů a Slováků, kteří páchali zločiny na německém a maďarském obyvatelstvu Československa, ještě žije? Mnoho jich už nebude. Zatímco nacistických zločinců ještě žije relativně dost. Rovněž toho ukazuje nepoměr mezi zlem páchaným nacisty a zlem páchaným občany Československa po druhé světové válce. Jsem toho názoru, že každý zločin má být potrestán, zejména jde-li o vraždy. Neměli bychom však dopustit, aby se nacistické zločinné řádění stalo „epizodkou“ přecházející „obrovskému“ českému zločinnému běsnění po válce. Kromě toho se na příkladu opomíjeného přerovského masakru zobrazuje, že se k novému otevírání otázek poválečného vývoje u nás a jejich opětovnému posouvání do politické roviny hodí jen určité typy našich zločinů na Němcích.