Jsem ateista, díky bohu (II.)

Předchozí text »Jsem ateista, díky bohu« byl taková legrácka, srandovní overtura k tomu, co jsem chtěl napsat doopravdy. Byl to testovací balónek, jestli téma, co se pod titulkem skrývá, čtenáře zajímá. Zjistil jsem, že jo.

     Jsem ateista, díky bohu – je logický nesmysl, absurdita, jestli to nedoplním takto. Jsem ateista, díky a spíš vinou vykladačů boha, vinou kazatelů boží pravdy, zvěstovatelů jediné správné cesty k bohu. Pokaždé, když si od někoho z oněch vykladačů přečtu cosi o bohu, o víře, o tom, jak mám chápat bibli atd., nebo když to od někoho slyším, vzdaluje mě to od boha, ač jejich záměrem je pravý opak. Totiž vzdaluje mě to od toho jejich boha. Říkám si, když je bůh bezmezně milující, miluje všechny lidi bez rozdílu, je vševědoucí, všemohoucí a všeobjímající, proč by mi měl kdokoli vykládat, jak ho mám chápat, jak o něm smýšlet, jakou cestou k němu jít?
     První boží přikázání zní: »Nebudeš mít jiného boha mimo mne.« Co když to převrátím a znamená to, že mám mít jen takového boha, jakého vidím a jak ho chápu já a žádného jiného, kterého mi někdo vnucuje? Před bohem jsme si všichni rovni. Co když je to tak, že moje vnímání boha, má cesta k němu je rovnocenná třeba s tou, jakou k němu jde papež, nebo kterýkoli jiný člověk. Co mi má kdo říkat, jak mám rozmlouvat s bohem? Co je komu do tohoto mého nejniternějšího vztahu? Jestli v něj nevěřím, zas do toho nikomu nic není a na boží podstatě to nezmění nic.
     Jsem, který jsem; řekl bůh Mojžíšovi. Co když to znamená, že nezáleží na tom, kdo co o bohu vykládá, jestli ho uctívá, nebo uráží, nebo zesměšňuje, či popírá? Na povaze boha to nezmění ani »ň«. Nepotřebuje tedy ani jméno, neboť jaké jméno může bohu dát kdokoli z lidí? Je-li bůh tím, kterým je, je slovo bůh pouhé označení, pouhý obecný pojem, takže by se také slovo bůh mělo psát (aspoň v češtině) s malým počátečním písmenem.
     A jsme u druhého přikázání, jež začíná: »Nezobrazíš si boha zpodobněním ničeho...« Jeho znění je delší, ale určitě připomíná především hřích modloslužebnictví, a to je veliký hřích (zůstanu-li pro srozumitelnost u těchto pojmů a jejich tradičního vyjadřování). Nejde ale o to, jestli namaluji boha nebo ho uplácám z hlíny, svařím z plechu – klanět se tomu nesmím, jakož i žádné jiné modle, aktuální je hlavně modla v podobě prachů a konzumu. Stejně si žádný člověk svého boha nezobrazí, ač by stokrát chtěl. Totiž nezobrazí si boha živoucího. Jak o tom vypovídá modlitba: »Po bohu, po živoucím bohu toužím...«
     A co když je to takhle. Jestli je bůh a zda se zjevoval dávným Židům a v podobě vtělení svého syna Ježíše raným křesťanům a tehdejším lidem vůbec (nevím, zda to píšu správně, ale to je fuk, vy mi rozumíte) a pak s tím zjevováním na dlouhou dobu přestal, musí to mít jistě příčinu. Co když si bůh prostě řekl, jste obrazem božím a já vám dal dary nekonečné lásky, rozumu, svobodné vůle, tvořivosti, představivosti, fantazie, intuice, empatie, soucitu, humoru a ještě spoustu dalších, tak jich proboha a k čertu, sakra fix užívejte. Jak, to už je na vás. Nejlepší je užívat jich, jak vám velí dobré svědomí, neboť dar svědomí jste dostali také. Když jich ale budete užívat jinak, taky dobře, vymstí se to vám, ne mně. Každý z těch božích darů má totiž svůj protipól a ty protipóly jsou cestou do pekla, chcete-li.
     Jestliže jsou lidé (od boha) nadaní poznávat, tak je jen přirozené, že to dělají. Jestliže jsou lidé (od boha) nadaní svobodnou vůlí, obsahuje v sobě toto nadání i vzpouru proti stvořiteli, popření boha, možnost stát se ateisty. Když už dal bůh člověku dar poznání, jeví se jako logické, že ho využívá, že poznává přírodní zákony, jak všechno funguje – vesmír, svět, člověk, ostatní živočichové, jiné životní formy, ekosystémy, zkrátka vůbec všechno. A nechoďte na mě s Evou, hadem, jablkem ze stromu poznání. To může znamenat ledacos. Třeba to, že když už člověk začal poznávat, nemůže už žít v rajské blažené nevědomosti. To je jen logické a rovněž logické myšlení je božím darem, pokud tedy bůh je. A jestli je to pravda, pak je cesta vědy rovnocennou cestou k bohu se všemi ostatními.
     V biblický dobách, aspoň jak tvrdí bible a církev (společenství věřících), se bůh lidem zjevoval každou chvíli. Pak s tím přestal. Proč? Je-li bůh, tak si mohl říct, že už lidem dal všechny potřebné informace, a už bylo na čase, aby se postavili na vlastní nohy. Jako když žáka či studenta vypouští učitel nebo profesor po skončení školy do života.
     Kdyby bohu bylo milo jeho uctívání v kostelech, kdyby chtěl, aby jeho slova a činy a víru v něj interpretovali a šířili kněží a další vykladači, bezesporu by jim za to poskytl nějaké výhody. Ale to neučinil. Všechny výhody, které v průběhu staletí získala například katolická církev (i jiné křesťanské církve), si přivlastnila zcela lidskými způsoby. Kdyby se naopak bohu protivili vyznavači jiných náboženství, ateisté, ti, kteří mají za správnou cestu evoluce a vědy, ti, kteří si z něj dělají šoufky a znevažují jej, určitě by je nějak potrestal. Avšak ani to neučinil. Zdá se zřejmé, že bohu na tomto nesejde. A upřímně, proč by mu na tom mělo záležet? Pokud je tedy a je bezmezně milující, všemohoucí, vševědoucí a věčný.
     Máme jednu jistotu – každý bez výjimky umře. A je-li bůh a nějaký posmrtný život, každý pozná, jak je to doopravdy. A pokud není ani jedno ani druhé, tak každý zanikne jako určitá forma života a vstoupí do další fáze procesu věčné přeměny hmoty a energie.