Jo, kéž by! aneb Dárky na dluh, hodnoty a pokora

Vánoce jsou přede dveřmi a tudíž se začínají uplatňovat i všechny tradice s nimi spojené. Ty dávné, novější, ale bohužel i jedna z nejnovějších – zadlužování se, aby bylo na štědré či vůbec nějaké dárky pro radost blízkých...

     Na dárky si prý půjčují také lidé, co už mají na krku třeba několik exekucí. Zřejmě není důvod tomu nevěřit, i když nechápu, kdo může tragicky zadluženým lidem půjčovat, ani to, z čeho chtějí nový úvěr splácet ti zadlužení, kteří si opět půjčují. Obdarovávání lidí, kterým chceme udělat na Vánoce radost, je starodávná tradice. Avšak zadlužit se kvůli tomu, to je prvkem poměrně novým. S jistou dávkou cynismu lze ale říct, že tímto způsobem pořízené dárky jdou víc od srdce, když pro ně lidi dávají všanc své existence. Spíš je to ale výrazem hyenismu lichvářů, co se pokoušejí (úspěšně) kořistit na nejslabších (neschopnost myslet na důsledky a naivita jsou rovněž slabosti) a zároveň úžasné hlouposti těch, co nechápou, že půjčovat si na spotřebu a nemít aspoň trochu reálnou záruku schopnosti splácet, je vždy cesta do pekel.
     Zajímavější je ale zamyslet se nad tím, proč se tento fenomén objevil. Někteří tvrdí, že pořizují především dětem drahé věci, jež jsou »in«, ač k tomu nevládnou penězi, aby jejich děti obstály před druhými, co »cool« věci mají, protože jejich rodiče jsou natolik movití, že mohou svým dětem koupit, na co si vzpomenou. A to je právě ta hloupost a naivita, myslet si, že mohu trvale držet krok s těmi, co mají daleko vyšší příjmy. Kromě toho se nabízí jiné dvě proč. Proč bohatí dávají tak řečeno »vyžrat« chudým, že jsou chudí? Proč chudí cítí jako takovou potupu, že nemají dost peněz?
     Částečná odpověď na druhou otázku je nasnadě. A sice, že společnost víc než kdy dřív staví na piedestal materiální hodnoty. To je zase ovlivněno jistou adorací konzumu, který je umožněn obrovským nárůstem masové výroby, jež zbožštění konzumu podporuje, takže pomocí reklamy a public relations vytváří umělé potřeby a hned nabízí jejich uspokojení zbožím, co nabízí a tak dále a tak dále.
     Čím hlouběji půjdeme do minulosti, spatřujeme, že lidé brali svou pozici ve společnosti jako danost. Lidé měli v sobě pokoru před skutečnosti, kterou vnímali takovou, jaká byla (jsem chudý a tudíž si mohu méně dovolit, než bohatý – třeba) a vzhledem k tomu, že byli věřící, měli pokoru i před bohem. Věděli proto, že rozmařilost a pýcha je hřích. Platilo to samozřejmě víc pro méně majetné a pro chudé. Bohatí byli nuceni z obdobných důvodů zase více akceptovat, že je odporným hříchem posmívat se chudobě a bylo zvykem (právě na Vánoce) obdarovávat chudé. Netvrdím, že to tak fungovalo vždycky a absolutně a že to bylo jen dobře. Souviselo to určitě s jasnějším rozvrstvením společnosti, jejím rozdělením třídním, chcete-li.
     Zůstaneme-li pouze u nás, tak protektorát a potom socialismus rozvrátily společnost s jejími tradičními hodnotami a přerušily kontinuitu vývoje. No a máme tu naši současnost jako vyšitou. Vrátit to zpátky ale není možné. Postavit společnost znovu je těžké a navázat zpřetrhané vývojové nitky je ještě obtížnější a to přerušení bude ještě dlouho patrné. Navíc se objevuje další hrozba, kterou někteří vyjadřují třeba takto: Užijme si Vánoc, dokud ještě je můžeme slavit.
     Tak mě napadá, že by pro blízké byl nejlepší a nejdražší dárek, kdyby se každý pokusil zamyslet nad tím, co může udělat pro to, aby se do lidí vrátila jistá pokora, aby pochopili, že předměty samy o sobě žádnou hodnotu nemají, že spotřeba a tedy konzum jsou jenom prostředky k životu a aby začal třeba tím, že vrátí obdarovávání jeho původní smysl. Vím, je to těžké, ale Vánoce přece mají být především dobou ztišení, rozjímání a přemýšlení. Říkám – jen se pokusit o tom přemýšlet.
     Jo, kéž by!