Je to dobrý, pane Kryle! aneb Mystika smrti písničkáře

Karel Kryl je u »Šéfa nahoře« už dvaadvacet let. A přesně tolikrát jsem si vzpomněl, jak jsem tehdy na začátku března roku 1994 jel autobusem z Kroměříže do Přerova a doslechl se z rádia u řidiče zprávu o jeho smrti...

     A jako pokaždé touto dobou mě řetěz vzpomínek přivleče zpátky do 7. července 1993, kdy jsem s Karlem Krylem učinil svůj první a poslední rozhovor. Už jsem ho tu prezentoval spolu s okolnostmi, jak vznikl, a fejetony, jež mi po interview nadiktoval spatra do malého magneťáčku. Zde jsou odkazy na příslušné texty:
http://jaroslavkvapil.blog.idnes.cz/c/471367/karel-kryl-bojoval-na-rozdil-od-radsi-toho-necham.html
http://jaroslavkvapil.blog.idnes.cz/c/471483/kdykoli-to-prectu-kouzlo-se-vrati.html
     Asi nemá smysl znovu opakovat, jak moc si Karla Kryla vážím a co pro mě jeho písně a slova znamenají. To dnes říkají mnozí, takže bych přinejmenším nebyl originální a nikdo by mi to nemusel ani věřit. Chci se ale zmínit o jiné věci. V souvislosti s nečekaným a náhlým skonem Karla Kryla chvíli před padesátými narozeninami se uhnízďuje totiž zvolna v myslích lidí mystická představa, že Krylovi puklo srdce ze zklamání nad vývojem hlavně v české a moravské části jeho milované země – Československa. Podle mě je to nesmysl. Karel Kryl zemřel sice náhle, ale z příčin zdravotních a fyziologických, jimž šel možná sám částečně naproti. Ale to nechám být.
     Když jsem se v tom mém památném rozhovoru Karla Kryla zeptal, kde je doma, řekl: „Já jsem doma na světě. Zatím ještě. Třeba ale Šéf nahoře řekne – půjdeš domů! – tak se přestěhuju nahoru. Zatím jsem doma na světě a nehodlám brát tuto zem jako třináctou komnatu, po které jsem toužil...“  Na otázku, jak se doplňuje Karel Kryl žurnalista a poeta, odpověděl pak mimo jiné: „Vůbec se nedoplňuje. Je to jedna osoba. Je to také srandista. Je to člověk, který se rád miluje, který je poživačný, takže pije, pokud ho nezradí slinivka a jí, jak může, vaří, což je největší umění. Jezdí po světě, dělá si své názory...“
     Potom jsme se bavili o metálech, které by mu případně mohl někdo udělit, což nechtěl a tak jsem se ho zeptal, jestli metály nebere vůbec a on vysvětlil: „Neříkám, že neberu, ale musel by mi ho udělit někdo, koho si vážím. Třeba pan Peroutka. A stačilo by, kdyby řekl – Je to dobrý, pane Kryle!"
     Ejhle, máme tu další mystické spojení. Před pár dny soud uznal, že se má Hrad (Miloš Zeman) omluvit za urážlivé výroky na adresu Ferdinanda Peroutky. Nyní si připomínáme odchod Karla Kryla, který si Ferdinanda Peroutky vážil natolik, že by jeho uznání bral coby vyznamenání. Za sebe mohu napsat, že je pro mě tento za chvíli třiadvacet let starý názor malého velkého písničkáře, básníka, žurnalisty, bojovníka proti zlu a svérázného filozofa Karla Kryla daleko podstatnější, než zoufalé hledání textů svědčících o morálním selhání novináře Peroutky, co má za cíl pošpinit jeho pověst a památku.
     Četl jsem si včera komentář k případu Zeman – Peroutka (jeho vnučka), jehož autorem  je Jiří Pehe – http://www.novinky.cz/komentare/396651-komentar-o-peroutku-vubec-nejde-jiri-pehe.html. Názory tohoto komentátora většinou vůbec nemusím, ovšem tentokrát jsem s ním převážně souhlasil. Avšak z té přehlídky ubohosti, malosti, hlouposti a zloby v diskuzi pod tím komentářem mi bylo smutno.
     V souvislosti s tím vším mě napadla marná otázka: V jaké době to žijeme? Mnozí lidé mají určitě strach, který plodí zlost a tak hledají »Prügelknabe« (tedy obětního beránka či otloukánka), aby si svůj vztek vybili. Nezřídka ho nacházejí v žurnalistice a novinářích, jež prý o podstatných záležitostech doby lžou a manipulují veřejností. A co řekl o žurnalistice v jednom z fejetonů, které mi nadiktoval, Karel Kryl? 
     „Jinak jsem dělal žurnalistiku profesionálně dvaadvacet let a je strašně těžké odejít z toho pryč. Dělal jsem však žurnalistiku, nikoli žurnaj. Abych nemusel dělat žurnaj, odešel jsem z rádia Svobodná Evropa. Jde o to, že člověk má psát, co chce, a říkat, co si myslí, a potom čekat, až ho někdo opraví nebo seřve. A také počítá s tím, že ho někdo seřve. Ovšem argumenty. Nikoli jen tím, že někdo zvedne telefon a řekne – Tak takhle to nepůjde! Vždycky čekám, až mi někdo vyvrátí mé názory, ale skutečnými argumenty. Když se to stane, srazím kufry a řeknu – Poslušně hlásím!“ 
     Myslím, že Karel Kryl trefil i tohle. Co říkáte?