Jak napsat dobrý blog aneb Je svět inferno či dekadentní bažina?

Vzhledem k tomu, že jsem ješitný, mám neustálou ctižádost napsat jednou blog, po jehož přečtení padnou všichni na zadek. Když tak ale projíždím blogy, co jich jen přibude den co den, tuším, že se mi to nikdy nepodaří.

V té kvantitě a nekončícím přílivu dalších a dalších textů se zkrátka každý text brzy ztratí, byť by to byla perla nebo briliant. Odpoutám-li se od sebe, protože nejsem tak dobrý, jak bych si přál být, nebo jak mám tendenci si občas myslet, vyvstává otázka, čím se liší blogy špatné a průměrné od těch, které vyčnívají nad šedý proud ostatních? Polezu teď do zelí tvůrcům a provozovatelům blogu idnes.cz.

Určitě to nespočívá v tom, jak jsou napsané. Gramatická správnost a stylistická obratnost jsou totiž dnes lidem u pr..., úplně lhostejné. Tyto záležitosti přicházejí v potaz až asi tak ve druhém či třetím sledu. Na prvním místě hraje roli titulek. Musí být buď hodně bulvární, ač bulvár každý znechuceně odmítá, nebo musí obsahovat výraz, který se explicitně váže k tématu, případně osobě, co je právě v kurzu. Nejlépe, když titulek zahrnuje obojí. To má už autor napůl vyhráno. Pro úspěch vlastního textu je přínosné, hraje-li do noty většinovým názorům.

Toho lze v české kotlině a moravských luzích dosíci nejsnáze, líčí-li autor naši, evropskou a světovou realitu jednak jako dobu totálního zmaru, v níž se rozkládají mravy, ušlechtilé city a hodnoty na agresivní ionty, co činí z Česka a rovněž ze světa jedovatou a zatuchlou dekadentní bažinu nebo stoku, račte si vybrat; jednak jako absolutní chaos a inferno, kde se umí uplatnit jen zloduši, bezcitní, bezcharakterní, bezpáteřní, všehoschopní, krvelační, hamižní a hrabiví asociálové. Lid obecný potom pro tyto kreatury představuje akorát ovce, jen zvonky na krky jim přivázat (nebo implantovat pod kůži čipy), které je třeba ostříhat, nebo kanónenfutr nebo pouhou materii, co lze využít a zneužít k dosahování jejich cílů.

Souvisí to všechno s krizí autorit, o které se často mluví, pohlédneme-li na to jaksi z druhé strany. Tak, jako v záplavě příspěvků na tomto blogu není nikdo generál, natož král, není dnes nikdo autoritou. Panovníci už dávno ne, snad vyjma staré dobré Anglie (vše dobré k devadesátinám Alžběty II.). A kdo by jako měl být autoritou? Rodiče? Učitelé? Politici? (To slovo samo o sobě zní jako protimluv v souvislosti s autoritami.) Soudci? Soudní znalci? Vědci? Lékaři? Policisté? Novináři? Všichni jsou jen k smíchu nebo k pláči, dle osobního založení posuzovatele. Umělci? Ještě tak zpěváci populární hudby, herci, moderátoři a jiní šoubyznysmeni, či jak se dříve říkalo estrádní umělci, ale jen tehdy, vyskytují-li se často v bulváru a na televizních obrazovkách. No a jistě vynikající sportovci, v našich krajích pak především fotbalisté a hokejisté, ale nikoli bendihokejisté. 

Kdo chce být slavný sportovec a uznávaná autorita, musí si vybrat správný sport. Pokud člověk hraje gorodky, koulí kuželky, nebo leze po horách, ohlasu se nedočká. Leda by jako horolezec zhynul někde na osmitisícovce, nebo je zdolal všechny nejen bez kyslíkového přístroje, ale rovnou bez plic nebo tak něco. Možná by postačilo, aby zajistil přímý přenos, jak se vyčerpaný k smrti drápe na K2. Nebyla by to paráda – pozorovat to někde z divanu a cpát si přitom do huby slané tyčky?

Ale zpátky k tématu. V době internetu, kterého je blog idnes.cz pochopitelně součástí, se nikdo nepořídí. Ať vypouští do éteru zlato či drahokamy, nebo nechutnosti, odpornosti či špínu, je to jedno. Cokoli kdokoli zpochybní, dehonestuje a záhy to zalije povodeň jiných výplodů. Myslím, že by ani „zlatí“ komunisté nedovedli za těchto podmínek zajistit kýžený pořádek, spravedlnost, blahobyt, jak se někteří domnívají a jak po nich volají.

A závěr či rezultát? Dospěl jsem k názoru, že dobrý blog prostě napsat nelze.