Jak jsem se vyděsil až k touze psát (povídka)

Neznám lepší činnost a práci, než psát. Zabýval jsem se v životě sice ledasčím, ale psaní je pro mě tím nejúžasnějším. Dává mi šanci kamkoli se podívat a staví přede mě různé výzvy. Jak ale vznikla moje touha psát?

     Zvedl jsem pohled od řádků četby a celý pokoj byl utopen v šeru, ve tmě, jak se mi nejdřív zdálo, neboť stolní lampička mířila přesně na stránky knihy a její světlo mi oslnilo oči. Má postel mi v té tmavé propasti připadala jako jediný bezpečný ostrůvek. Měl jsem náhle dojem, že všude, v jindy důvěrně známé místnosti, číhají samé běsy, nekonečná hrůza a dostal šílený strach. Vtom jsem bezděky vystrčil prsty na noze s částí nártu z pod deky a rozdíl teplot pod pokrývkou a v okolí způsobil, že jsem ucítil lehký chlad, ale já si myslel, že na mě sáhla smrt, bleskově nohu schoval a přímo se roztřásl děsem.
     Bylo mi tehdy necelých patnáct let a určitě jsem nepatřil k bázlivcům, ale měl jsem také velmi bujnou fantazii, značnou obrazotvornost a právě jsem četl hororovou povídku Berenice od Edgara Alana Poea. Nebylo divu, že jsem se tolik vystrašil, ostatně k tomu jsou horory určeny. A Poeův sugestivní styl, jímž dokáže navodit právě takovou ponurou a tísnivou atmosféru, jakou potřebuje, jeho imaginace, na mě neobyčejně mocně zapůsobily.
     Když jsem četl:  „A nevím, co to bylo - proč se obrys její postavy tak neurčitě chvěl - byla to snad jen má vlastní vzrušená fantazie - zamlžený vzduch – šeré roucho, jež s ní splývalo? Nevím. Mlčela a já – já bych byl za nic na světě nepronesl slova. Kostmi mi projel ledový chlad, zachvátila mne nesnesitelná úzkost, duši zaplavila spalující zvědavost. Klesl jsem do křesla a bez dechu, bez hnutí zíral upřeně na její postavu. Ó běda - jak byla vyzáblá!“; přímo jsem to viděl před očima a má nocí zjitřená představivost zapříčinila, že to byl neobvykle silný a živý výjev. A potom, když autor psal, jak hrdinu povídky přímo fascinovaly bílé zuby jeho sestřenky Berenice, měl jsem stále naléhavější dojem, že to prožívám já.
     Tenkrát jsem se opravdu bál a bál jsem se krásně. Povídku jsem dočetl, nakonec i usnul a ráno bylo všechno zase normálně všední. Ale do mozku se mi cestou toho neskutečně hmatatelného  prožitku strachu navždy vryla povědomost, jakou sílu mohou mít slova, když jsou dobře napsaná. K  vlastnímu psaní mě sice přivedly až povídky například Roalda Dahla, Karla Čapka, Antona Pavloviče Čechova, Ernesta Hemingwaye, Jean-Marii Gustava Le Clezia a bezprostředně soubory povídek Nejistoty a Dusno Jaroslava Zíky, kterého dnes už málokdo zná. Ale má touha psát se doopravdy narodila oné noci díky strachu při četbě Berenice.