Moc zdravím...tak vidíte, taky jisté představy, obrazotvornost a jistá magie. moc mě těšíte zmínkou o hraběti Lautréamontovi... fantazie bezbřehá, podivný tatíček surrealismu. ( i JP Sartre si ho propůjčil do své Zdi - páté povídky). Mám v té knize o Maldororovi milované pasáže... jde o to odhodit zábrany ku svému vlastnímu já... EAP... samozřejmě nás fascinuje ta grotesknost detailů, jako i to úžasné suché konstatování. Ale nejlepší komentář a analýzu o něm napsal Martin Hilský... rozdělit tvář na dvě půle a podlehnout zase té jeho hře rozdvojena... a pak třeba i začít psát

Já u pramene jsem a žízní hynu / Villon víno pije / a / kdo to hraje / na tu mandolínu? / Z věže, z hodin slyšet zvon / a / má truchlivý tón, / zdá se, / z času na čas, / že přichází k nás zas / přes tu propast hlasů / hrabě Lautrénont. - pokus o poetickou hříčku.

Děkuji vám a s tím Hilským máte pravdu.

a je dobře, že Vás ten EAP ke psaní dovedl.

Tak mne napadlo, že mám někde schovaný krásný stostránkový blok s pevnými deskami, který jsem dostala k osmým narozeninám. Zaznamenávala jsem do něj tehdy své první literární pokusy, možná by stálo za to vytáhnout jej po letech na světlo světa.

No zkuste to, třeba tam objevíte netušené. Jinak vám děkuji.

Pane Kvapile, když jsem přečetla tu část blogu před EAP, tak mě napadlo, že to je nejspíš část z Vaší připravované autobiografie.....moc pěkné.

Ostatně, jak je u Vás zvykem!

Tak autobiografie, to mě ještě nenapadlo. Já to nechám na jiných a na dobu, až zatřepu kopyty. Znáte to - pár slovy zhodnotit, vyzdvihnout zásluhy... a šup do pece.

Vidím, pane Kvapile, že i když politické názory máme poněkud odlišné, náš literární vkus je hodně podobný a motivy, které nás přivedly k psaní, byly téměř shodné. Také ten silný zážitek z EAP jsme měli stejný, akorát že já byl tenkrát ještě o něco mladší (bylo mi asi tak třináct) a četl jsem při chatrném zeleném světle "magického oka" starého rádia (rodiče mi v devět zhasínali) Poeovu povídku Předčasný pohřeb.

Předčasný pohřeb je také skvělý, ale mě úplně nejvíc fascinovala povídka Jáma a kyvadlo (o to větším zklamáním pro mě byl film, který byl na její motivy před léty natočen). A vůbec - Poe je podle mého názoru zakladatelem celé moderní literatury a poezie.

E.A Poe mě fascinoval zhruba ve stejném věku jako vás. Asi jsem nezačal díky němu psát, ale rád ho čtu stále. O Havranovi ani nemluvě, pouštím si ho v tomto Nezvalově překladu a v Adamírově přednesu docela často. V pubertě jsem začal psát básně, a to pro změnu pod vlivem prokletých básníků a právě Nezvala. Jak už to tak pravidelně bývá, připomněl jste mi touto svou retrospektivní reflexí, že bych jim měl také složit poklonu.

Prokletým básníkům? To ano. Schválně, kterému nejvíc? Kdybych si měl vybrat, tak sám nevím - Charles Baudelaire, Artur Rimbaud, Paul Verlaine, Stéphane Mallarmé, Tristan Corbiére, nebo snad Comte de Lautréamont, či Marceline Desbordes-Valmor, případně ještě někdo jiný, eventuálně i Oscar Wilde, který se k nim někdy řadí. Už už bych se k některému z nich přiklonil, třeba k Baudelairovi, ale pak si řeknu, vždyť přece Rimbaud nebo Verlaine, anebo Lautréamont... Každý z nich měl v sobě něco krásného a zároveň něco odpudivého... A ve francouzštině (ač ji téměř nerozumím) znějí jejich verše úžasně. To je tím, že francouzština je nejemotivnější řečí, co znám, i když čeština je také hodně emotivní a ruština ještě víc.