Jak je to u nás s diskriminací Romů?

Pod titulkem »Diskriminace? Kdo nezažil, nepochopí!« uveřejnila zde na blogu pojednání o tom, že je těžké žít s nálepkou „jsem cikán, dávejte si pozor“, romská vysokoškolská studentka Adriana Trejtnarová.

Odpověděl jsem na její text obsáhle v diskuzi pod ním a můj příspěvek získal jednoznačně kladný ohlas. Mám být rád? Asi ano, ale jenom kvůli tomu, že lidé přitakali střípkům mého pohledu na otázky soužití české majority s romskou minoritou. Problém romského etnika a jeho vztahů k většinové populaci můj názor nemohl nikam posunout. Na jeho řešení totiž nikdo nemá recept. Ani já, ani ta mladá, hezká romská dívčina (všimněte si, kolik sexismu a genderové nadřazenosti i rasové nekorektnosti je jen v této stručné charakteristice), ani všichni ministři pro lidská práva a národnostní menšiny (i když teď je v názvu této funkce místo národnostní menšiny výraz rovné příležitosti).

Adriana Trejtnarová má pravdu v jednom punktu, že každý Rom, který se v Česku narodí, to má už v tom okamžiku těžké, protože přišel na svět s nálepkou cikán. Popírat realitu, že se drtivá většina etnických Čechů kouká na Romy předpojatě a skrz prsty, nemá smysl. Je ovšem také pravda, že na své špatné pověsti zapracovali Romové velice mohutně sami. A pokud bude mladá vzdělaná a dále se vzdělávající Romka poukazovat akorát na to, že je těžké žít s nálepkou „jsem cikán, dávejte si pozor“, ničemu tím nepomůže. Malér takového postoje spočívá v utvrzování Romů v přesvědčení, že za nepříznivou situaci většiny z nich mohou především ti, co nejsou Romové, tedy Neromové, čili gadžové. Podle toho by tedy právě a jen gadžové měli zařídit, aby se postavení Romů změnilo k lepšímu. O tom, že by se o takovou změnu měli sami zasadit, Romové převážně nechtějí slyšet a nejspíš o tom ani neuvažují.

O romském podílu na zboření nynějšího stato quo, jak je patrné z jejího textu, nepřemýšlí ani Adriana Trejtnarová. Ještě než dostudovala, začíná se tak řadit k romské inteligenci, která po dosažení vzdělání a jisté pozice na trhu práce sice verbálně vyjadřuje podporu méně šťastným a často i bědným členům svého etnika, ale fakticky se od nich distancuje. Napsal jsem v rekci na její článek, že jsem jako redaktor byl v několika bytech romských rodin, co žily úplně stejně jako majorita. Ale všichni tito Romové jednoznačně deklarovali, že se s cikány nestýkají. Pak se ale lze ptát, jestli se Romové, kteří chtějí žít podle běžných standardů v této zemi, musejí od takzvané nepřizpůsobivé části etnika ve vlastním zájmu odtáhnout, nebo jim prostě na cikánech začne vadit to samé, co většině lidí v Česku? 

Stojí za povšimnutí i fakt, že ve vyjádření zmíněných Romů je užito slovo cikán nikoli jako označení národnosti, ale jako termín pro způsob chování, který je pro ně nepřijatelný. Jde-li o druhý případ, nelze se tomu divit ani u většinové populace, ani u Romů, kteří žijí stejně jako ona. Prošel jsem totiž i spoustu cikánských brlohů, co byly přímo odporné a kde jsem měl často i strach. Adrianě Trejtnarové jsem zmínil i další příběh. S novinářským kolegou jsme hodlali napsat o vymlácení jisté hospody bandou Romů. Chtěli jsme incident probrat se dvěma Romy, kteří se deklarovali jako vůdčí osoby místní romské komunity, právě v té inkriminované hospodě. Seděli jsme u jednoho stolu a číšník, který mě a kolegu obsloužil bez problémů, s námi sedící Romy obsloužit odmítal, že prý mu majitel hostince zakázal cikány obsluhovat právě kvůli tomu incidentu. Dalo nám hodně práce, než jsme číšníka a pak i majitele přesvědčili, že jsme zrovna do té hospody své romské protějšky pozvali kvůli tomu, abychom se o události na místě pobavili.

Cestou domů jsme s kolegou přemýšleli o tom, jak musí být pro Roma, který se narodí do dysfunkční či nepřizpůsobivé rodiny, těžké se z takového prostředí vymanit, že je pro něho náročné si vůbec uvědomit, že se vymanit chce. A když si to uvědomí, musí si vybojovávat už i startovací pozici složitě, zatímco členové majority ji mají jaksi samosebou. No a jak se vymaní, dosáhne nějakého vzdělání a chce se začlenit do běžného života, pracovat a žít jako ostatní, beztak se setkává s podezřením, s nepochopením, mnozí na něj dívají skrz prsty. Na jedné straně se předsudkům majority nelze divit. Ale co má ten Rom dělat? On  přece neodpovídá za to, jak se jiní Romové chovají a navíc svým životem dokazuje, že on je jiný. Fakticky nezodpovídá, ale odpovědnosti se stejně nezbaví.

Přesně tuto odpovědnost za národ si uvědomili čeští obrozenci a nemám na mysli pouze Jungmanna, Dobrovského, Tyla, Němcovou, Palackého a další známé osobnosti, ale také spousty učitelů, farářů, písmáků, umělců, kteří přesvědčovali sedláky, aby dali své syny do škol, připomínali jim slavné české dějiny a probudili tak národ k novému životu. Tihle lidé  se také mohli jen začlenit do německého prostředí, postupně se stát Němci a na národ se vykašlat. (Otázkou je, jestli by se nám coby Němcům nežilo dnes lépe?) Jestli by vzdělaní Romové tedy chtěli probudit svůj národ, museli by uskutečnit něco jako romské národní obrození. Za ně to nikdo neudělá. Ministři pro národnostní menšiny, ombudsmani a různí aktivisté akorát žvaní, ale žádné řešení v rukávu nemají a ani mít nemohou. 

Odkaz na to, co napsala Adriana Trejtnarová:
http://trejtnarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=525237