Hlava v guláši pro vesničku SOS (povídka)

Vlastně tomu rozumím, když někdo s láskou vzpomíná na dobu bolševické totality. Také moje mládí vězí v těch časech a váže se k nim i řada mých veselých zážitku, ač to byly zlé roky. Snad následující povídka ten rozpor objasní.

     „To jsem zvědavej, co bude na večeři,“ utrousil Luboš s nadějí v hlase cestou do jídelny pod plátěnou střechou u kuchyně v polorozpadlém domku.
     „Proč?“ zeptal se Honza. „Ať bude, co bude, bude to hnusný,“ dodal na vysvětlenou.
     „Guláš,“ soudil Petr.
     Měl pravdu. Do ešusů nám dneska nalili prý bratislavský guláš, i když to byla pořád ta samá, jen zase o trochu řidší, mastná břečka s tlustým masem, jako v pondělí a úterý, kdy ale nesla název mexický, respektive maďarský guláš. Šplouchl jsem ten blivajs do jednoho ze tří už skoro plných černých plastikových kýblů, vrátil se na dřevěnou oblýskanou lavici, opřel loket o stůl, pokrytý modrobíle kostkovaným pokecaným igelitovým ubrusem, kousl do krajíce chleba a zamyšleně pozoroval, jak se na červenohnědé olejnaté hladině v jedné z odpadových nádob pohupují dvě bílé tukové kostky údajného masa.
     „Je ti líto, žes tu sračku vylil?“ zachytil můj pohled Petr.
     „V hospodě si dám selskou omeletu,“ oznámil Honza, než jsem stačil odpovědět.
     „Říkám si,“ obrátil jsem se na Petra, „jestli bys do toho strčil za dvacku ruku,“ kývl jsem hlavou směrem ke kýblům, kam už se přemístila většina bratislavské pochoutky.
     „Ani za půl kila,“ odvětil Luboš místo Petra a patřičně se otřásl. 
     „Za kilo tam ponořím i hlavu,“ prohlásil Štefan, co seděl trochu stranou od našeho kvarteta, dosud mlčel a nyní vyzývavě pohodil svou dlouhou černou kudrnatou hřívou.
     „To bych chtěl vidět,“ koukl jsem po něm pochybovačně. 
     „Dej kilo a uvidíš to,“ usmál se Štefan.
     „Když to uděláš, tak my čtyři dáme po padesátce a budeš mít dvě kila,“ rozhodl za nás Honza, nadšen nadějí na zpestření chmelové brigády.
     „Platí?“ zeptal se lakonicky Štefan.
     Honza, Luboš, Petr i já jsme horlivě přikyvovali.
     „Teď tady je velkej provoz. Až všichni vypadnou, vrátíme se a ty do tý kejdy vrazíš svou šišku a dostaneš dvě kila,“ navrhoval jsem Štefanovi věcně.

     Kecali jsme na to téma cestou do hospody a pak i v putyce, takže o tom za chvíli už věděla celá tlupa brigádníků a brigádnic a všichni zatoužili zhlédnout tu nechutnou gulášovou šou. Partikulární sázka tak nabyla charakteru veřejné estrády a naše čtveřice na to představení vybírala vstupné bůra za osobu. Celá banda se pak korporativně vydala tmou k jídelně.
     „Myslíš, že to Štefan udělá?“ ptala se mě už na místě se strachem v hlase má blonďatá dlouhovlasá láska Daniela.
     „Co mu zbejvá, když už všichni zaplatili,“ mínil jsem, naklonil se k Daniele a políbil ji.
     „Počkej s tím teď,“ odtáhla se. „Víš, jak bude smrdět? Zvlášť on, když má tak krásné husté dlouhé kudrnaté vlasy,“ popisovala se zálibným zaujetím. „To jen tak neumeje.“
     „Mně to nevykládej,“ utrousil jsem. „Jo a Dany, nechceš, doufám, abych taky obdivoval Štefanovy kučeravý pačesy?“
     „Blbče,“ strčila do mě Daniela. „Je mi ho líto,“ dodala skoro plačtivě.
     „To máš fuk. Každej stejně kráčí vlastní cestou do záhuby,“ objasnil jsem svůj filozofický postoj k nastalému problému.
     
     Štefan zatím přinesl jednu nádobu s gulášovými splašky na plácek pod lampu. V kruhu kolem postávalo zvědavé obecenstvo. Štefan svlékl triko a do půl těla nahý klekl ke kýblu. Měl vypracovanou postavu jako nějaký gladiátor, kůže na jeho hrudi a svalnatých pažích i zádech se ve žlutém světle žárovky matně leskla... Zvedl ruku, aby uklidnil publikum a pak s ní pohnul v obřadném gestu, jako by se chtěl pokřižovat, ale místo toho jen zamíchal tu tmavočervenou mastnou glajdu a potom do ní zničehonic rychle ponořil hlavu až po krk. Hned ji vytáhl a jak se zvedal, mrskl do boku svou mokrou hřívou, slepenou teď hnusnou břečkou, až sprška té nechutné tekutiny v klenutém oblouku ohodila všechny okolostojící v dosahu.
     Štefan si okamžitě zabalil hlavu do ručníku, který mu Daniela promptně a starostlivě podstrčila a důstojně odpochodoval směrem k umývárnám v naší ubikaci. Ač si myl vlasy dlouho a důkladně všemi šampóny, co sehnal, ještě z nich táhl odporný nahořklý a kyselý zápach, když jsem mu předával výtěžek z vystoupení, který činil 265 korun.

     Bohužel se o této zdařilé akci dověděl ředitel střední školy, co nás na chmelové brigády pravidelně na konci prázdnin vysílala, povolal si k sobě aktéra i nás organizátory a řádně nám vyčinil. Nejvíc ho pobouřilo, že jsme za tu nešťastnou produkci vybírali peníze, které jsme pak museli odeslat na konto dětské vesničky SOS. Vezme-li se to kolem a kolem, ty peníze jsme nakonec nevynaložili tak neúčelně. 
     
     Láska Daniely ke mně nepřežila ani do půlky září onoho roku, neboť ta blonďatá kráska zahořela právě pro Štefana. Jestli neodolala jeho dlouhým kudrnatým černým vlasům či atletické postavě, mi není známo. Vím pouze, že napřed Štefan a krátce po něm i Daniela brzy po škole emigrovali do Západního Německa. Za tyto trestné činy vyfasovali od našich  socialistických soudů v nepřítomnosti tresty odnětí svobody, jež z pochopitelných důvodů nikdy nenastoupili. Stále žijí svobodně nyní už v sjednoceném Německu, jejich provinění je dávno vymazáno a dvakrát se také zúčastnili našich abiturientských srazů. Teď už je to ale zase spousta let, co jsem je neviděl. Vzpomenu si na ně vždycky, když se cpu gulášem a jen doufám, že jsou šťastni.