Byl přece První máj... (báseň)

»Když dva se rádi mají, i v lednu je jak v máji...,« zpívalo se v jedné písni a letos tomu tak málem bylo, a to nemusel mít nikdo ani nikoho rád. Ale napadl ten zatracenej sníh, co se mění v břečku, tak aspoň máj ve verších.

Z houně oblaků vystřelil paprsek 
slunce a ozářil jeden 
jediný strom v jedné šedivé 
ulici jednoho pošmourného 
dne. Strom na okamžik zaplál tisícem 
rozžatých svíček květů a pohasl. On, 
za oknem kavárny, si toho 
všiml a překvapeně se na Ni 
usmál. 
Nemuseli se o ničem 
domlouvat. Bylo to pozvání. 

Kávu nechali chladnout 
v šálcích na stolku a vyšli 
na chodník. Zvedl se vítr, který 
po chvíli rozehnal 
mraky, takže slunce teď 
už svítilo na celé 
město. Kráčeli ulicemi a odkudsi 
se ozývaly žesťové 
tóny veselé a řízné hudby. 
Nevnímali nic 
z toho a vnímali všechno 
najednou. Namířili přes 
náměstí k řece kousek za ním. Lhostejná 
voda bez ustání plynula mělkým 
korytem, hladinu čeřil lehký 
vánek a vlnky jako vteřiny narážely do 
navigace, stále ještě poznamenané 
ledy a táním. On a Ona 
se opřeli o zábradlí. Díval se 
na Ni, vítr jí nadýchal 
do rozevlátých vlasů radost, a opět 
se na Ni usmál. Usmála 
se také. 

Připadal ji krásný, připadala 
mu krásná. Vzduchem jakoby vířily ještě 
stíny křídel zimních racků, ale 
kdo by jim věnoval 
pozornost. Políbili se a směsice 
vůní z kvetoucích záhonků, stromů 
a trav je obtančila jako vílí 
závoj a vznesla se s větrem kamsi 
nad vodu. Z protějšího 
břehu přilétl drozd, usedl 
nedaleko na šeříkový 
keř a rozezpíval se. O kousek 
dál se nábřeží měnilo v alej. Procházeli 
se v bílém a růžovém 
dešti padajících okvětních 
plátků a pak vystoupili 
z baldachýnu propletených 
korun na svěží a prosluněný 
trávník u řeky. Zuli se, bosí 
našlapovali až k samotnému 
břehu a každý letmý 
dotek dlaní nebo paží, každý 
náznak, každý úsměv rozechvíval 
je i všechno kolem neskonalou 
něhou. Patřil jim celý 
svět a Oni patřili celému světu. Byl 
totiž máj – čas lásky, čas 
zamilovaných, čas opěvovaný 
básníky, čas slavných 
výročí, čas znovunabyté 
svobody. Byl máj, který je symbolem 
mládí a všeho nového, kvetoucího – symbolem
probuzení.

Na zpáteční cestě do města je potkávali 
lidé a divili se, i když vlastně 
nevěděli, čemu se diví. A divili 
se, protože jim připadali zbytečně 
moc šťastní, ale ONI se jen 
smáli a pak se objali a znovu 
se políbili. Město bylo tiché v těchto 
končinách a v jedné klidné 
uličce našli ztracený
květ. Sebrala ho a bezradně 
držela v ruce. ON ji ale 
s tím květem zvedl a vysadil 
na cihlový sloupek plotu a ONA jen 
tak všemu kolem tím
květem zamávala. Nakonec, 
byl přece máj, ten
první.
Beltine