Boží autorita a niterný prožitek boha

Oba mé texty »Jsem ateista, díky bohu« vyšly z této absurdní slovní hříčky a já si myslel, že právě v tom směru o nich budou lidé diskutovat. Debata se ale rozplizla do pseudo-teologicko-vědecko-filozofických disputací.

     Ještě jednou. Jsem ateista v tom pádu, že mi jsou ukradené církve v institucionálním smyslu i jako společenství věřících (v mém prostředí především katolická a evangelická), i když chápu, proč vznikly a proč se lidé pod praporci konkrétní víry v boha sdružují. Je mi lhostejné, co řekl a vykonal který apoštol, prorok, evangelista, svatý, je mi fuk, jestli Ježíš vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Vadí mi, když mi někdo káže, jak mám žít, že mám žít podle nějakých božích zásad a dokládá to třeba výroky z bible. Jsem ale ochoten se o tom dohodnout s rozumnými lidmi. Považuji za obludné, když někdo tvrdí, že se svět řítí do záhuby, protože lidé nežijí podle určitých náboženských představ. Nevěřím na zázraky, ne na ty, co předkládají církve jako zázraky.
     Začnu od nich, od zázraků. Každý den je přece plný zázraků, záleží pouze na tom, zda je člověk chce vidět, jestli má čas a sílu je vidět. Písničkář Bohdan Mikolášek zpíval svůj vlastní text: »Zázraky jsou a jde jenom o to být vzhůru. Zázraky jsou, já nespal a viděl jich fůru...« Mně tyhle zázraky všedního dne, řekl bych, stačí. V nich je bůh.
     Mám rád biblické příběhy, hlavně ty starozákonní. Mám rád biblická podobenství kvůli tomu, že jsou to podobenství. Člověk je může číst stokrát a vždy o nich může uvažovat jinak, pokaždé v nich může objevovat něco nového, co dosud zůstávalo skryto jeho mysli, jeho srdci, duši, chcete-li. Mám rád poselství, jež z oněch podobenství vystupují. Mám je rád, protože jsou to poselství, která jsou přístupná pouze tomu, kdo je chce pochopit. Ne, já teď nemluvím o vzdělání, o inteligenci... To jsou poselství, která může pochopit každý, co nepotřebují žádná slova a jsou obsažena třeba v gestu, ve výrazu tváře, ve svitu očí nebo v úsměvu... Takhle prosté to je a musí být. Člověk nadaný bohem nemusí mít ani ponětí o existenci bible, náboženství, církve a bude moudrý a může být požehnáním pro druhé. Je to stejné, jako že bohem nadaný malíř, básník či muzikant nemusí vědět nic o zásadách umělecké tvorby obecně a o pravidlech toho kterého uměleckého oboru a jeho obrazy, básně nebo písně budou okouzlovat, promlouvat jasnou řečí. Samozřejmě jenom k těm, co jsou otevřeni vnímat. 
     Něco podobného řekl Albert Einstein o vědeckém pokroku. Budu parafrázovat, protože si to nepamatuji přesně. Nic nejde, nic není podle uznávaných a osvědčených vědeckých postupů možné, až přijde nějaký hlupák, který to neví a udělá to, a tak se děje vědecký pokrok.
     Ježíš je úžasná a naprosto mimořádná postava, ať ho nahlédneme z historického nebo náboženského hlediska. Nepodobá se nikomu z lidí ani z bohů. Jedině někdo takový jako Ježíš, syn člověka, který jedno se svým božským otcem je, se mohl na kříží začít modlit: »Bože, proč jsi mne opustil...«
     Kašlu na uctívání boha, mám na háku boží autoritu, jde mi jen a jen o niterný prožitek boha. Jestli tedy rozumíte tomu, co jsem právě napsal. 
     
     K tomuto povídání mě inspiroval a přímo vybídl text Karla Ábelovského »Jsem věřící, díky ateistům I.« http://abelovsky.blog.idnes.cz/c/490591/jsem-verici-diky-ateistum-i.html. Koukám, že ještě spolu s Jiřím Turnerem zakládáme tradici vzájemně se inspirovat a odpovídat si pomocí vlastních textů. Na tom je skvělé to, že se při tom vůbec nemusíme obviňovat ze lží, nesnažíme se popřít jeden druhého, nespekulujeme o tom, co je ten druhý, neurážíme se, nesnažíme se nachytat vzájemně na švestkách...