A mám to zadarmo - peněžně prostopášné zamyšlení

Nikdo nikdy nemá nic zadarmo. Za všechno se totiž platí, přičemž forma platby může být nejrůznější. Možná to považujete za stejně objevné tvrzení, jako že led je zmrzlá voda, ale občas neškodí připomenout si známé pravdy.

     Podnět k této úvaze vznikl, když jsem byl s ženou, pětiletým vnoučkem a dcerou, která je klučinovou tetou, na obědě v jedné jídelně. Vnouček si hrál poblíž stolu, já ho pozoroval a hlídal. Potom přinesly manželka a dcera jídlo. Dcera položila jídlo před chlapce a dávala mu k němu pitíčko s lehce nadšeně pronesenými slovy, že to pitíčko děti dostávají k jídlu zadarmo. Namítl jsem, že to vnuk neocení, neboť on má dosud ze svého pohledu všechno zadarmo. Dcera se kloučka optala, zda ví, co znamená zadarmo? Lhostejně zavrtěl hlavou ze strany na stranu. 
     Je to tak, malé děti mají všechno zadarmo. Totiž platí za to svou absolutní závislostí na dospělých. Má-li dítě to štěstí, že se narodí do prostředí, kde jej rodiče a příbuzenstvo milují a jsou obstojně situovaní, jeho závislost na nich mu dlouho nevadí. Dostane vše, co potřebuje a milující rodina se navíc často předhání v obdarovávání dítěte nejrůznějšími zbytečnostmi. Hodnotu a cenu věcí si začne dítě uvědomovat až v kontaktu s jinými dětmi, které pocházejí buď z bohatších nebo chudších poměrů. Pozvolna začíná chápat, že třeba Lukášek a Monička mají lepší hračky a mají jich víc, zatímco Davídek a Terezka mají málo hraček a ještě k tomu jen obyčejných. Pro dítě, jež pořád dostává všechno zadarmo, je to zjištění velmi znepokojující. Zejména proto, že instinkt »mít« je člověku zřejmě vrozený.
     Jenže to je právě moment, kdy si človíček začne uvědomovat, že věci mají svou cenu a že za ně musí kdosi zaplatit, když je chce vlastnit. Podstatu a pravou povahu peněžních vztahů, ani jak a za co se peníze získávají, ještě samozřejmě tak malé dítě v souvislostech nechápe. Je to ovšem zároveň okamžik, kdy vzniká závist vůči bohatším na jedné straně a na straně druhé povýšený, přezíravý a někdy i štítivý pohled na ty chudší. Je pak na lidech kolem dítěte, aby mu vysvětlili, že je závist špatnou vlastností a že je velký hřích posmívat se chudobě. Toho vysvětlení se mu ale často nedostane, neboť mnozí dospělí se sami nikdy závisti vůči bohatým a pohrdání chudými nezbavili.
     Nicméně společnost založená pouze na finančních vztazích při určité míře solidarity a filantropie bohatých s chudými a vzájemné empatie by se podle mého soudu blížila ideálu. Je ale lidským prokletím, že v takto čisté podobě žádná společnost nefunguje nebo aspoň ne dlouho. Dospěl jsem na základě svých historických sond k názoru, že společnost, která měla nakročeno nejvíc se takovému stavu přiblížit, byla první Československá republika. Jak jsem ateista a evolucionista, tak pán bůh ví, že k ideálu mělo původní Československo stále hodně daleko. Potýkalo se s mnohými antagonismy a problémy, bylo zmítáno řadou sporů a animozit a neexistovalo osamoceně, nýbrž jej obklopoval povětšinou »lhostejný a nepřátelský« svět. Přesto se stalo demokratickou enklávou nadanou atmosférou svobody, humanity, solidarity a v podstatě průhledných peněžních vztahů, což dohromady působilo coby určitý genius loci.
     Umožnila to jednak geografická poloha, mírné klimatické podmínky a pak fakt, že tento stát vznikl právě na idejích demokracie, svobody a humanity a vytvořil jej národ (národy) žijící tři století v národnostním, politickém a ideologickém útlaku jiného národa pod vládou mocné dynastie, nenacházel se ale v područí ekonomickém. V českých zemích bylo prý naopak soustředěno na sedmdesát procent průmyslu celého Rakouska-Uherska. A zase jsme měli štěstí, že to byl velmi specifický průmysl – několik velkých progresivních firem, velké množství malých výroben a provozoven a obrovský počet samostatných řemeslníků a živnostníků. Existovala tu tedy velmi početná střední vrstva, rozdíl v hmotných poměrech mezi dělníky a živnostníky byl poměrně malý, opravdu chudých nebylo tolik a bohatí nebyli zase tak moc bohatí a vydřidušsky se chovali jen výjimečně. Každopádně zmíněný genius loci první republiky způsobil, že pomáhat chudým patřilo k dobrým mravům.
     Komunistická ideologie, jež Československo ovládla po zániku protektorátu, tvrdila ale, že dobročinnost není řešením, tím je odstranění chudoby jako takové. Komunistům se ale podstatu chudoby odstranit nepovedlo, dokázali akorát do značné míry nivelizovat rozdíly, deformovat peněžní vztahy i ekonomiku, učinit naší měnu nesměnitelnou a »zařídit«, že vůči vyspělému světu zchudl celý stát. Komunisté totiž zavedli především nepřirozené přerozdělovaní založené na byrokracii a nekompetentních rozhodnutích komunistického aparátu a stranických špiček.
     Po listopadu 1989 jsme se nadechli k svobodě a demokracii, jež snad stále ještě máme a očekávali jsme jaksi samozřejmě, že se dostaví i ekonomický rozkvět a s ním přijde také to, čemu se říká blahobyt. Houby s octem. V současnosti opět roste míra administrativního státního přerozdělování a ekonomika se stává stále víc závislá na libovůli úředníků, kteří jsou zodpovědní pouze politikům, kteří své mandáty často chápou nikoli jako pověření ke správě státu, ale jako prostředek k nabytí peněz a majetku a výtah k moci, se níž si ovšem většinou nevědí rady.
     A tak se dnes, když se na chvíli přestaneme zabývat uprchlickou kalamitou, můžeme bavit třeba u reklam toho typu, jako byla ta s kolem štěstí, kde si nyní již zesnulý Přemek Podlaha vytočil stoprocentní slevu a nadšeně vykřikl – a mám to zadarmo! Naši vtipálci k této reklamě hned vytvořili i prostopášnou verzi, v níž si aktér, kterému se nepodaří sehnat prostitutku, uleví vlastními silami a vykřikne stejně radostně – a mám to zadarmo! Ale ani tak by to nebyla úplně pravda. Zaplatil za to úsilím, které musel vynaložit. Zkrátka nikdo nikdy nemá nic zadarmo.