»...a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý...«

Jsem na vrchu Vítkov v Praze na Žižkově, je 16. července 2016, a se mnou spousta lidí, nebo já s nimi, neboť se právě schyluje k bitvě, v níž Jan Žižka z Trocnova s hrstkou husitů porazil kruciátu krále Zikmunda Lucemburského.

Naštěstí jde jen o historickou rekonstrukci bitvy, která vstoupila do našich dějin jako slavné vítězství obrozenci glorifikovaných husitů v čele s hejtmanem Žižkou, z kterého buditelé učinili legendu, ač byla – nahlíženo dnešníma a očima a v zrcadle jiných pozdějších válek a vojenských střetnutí – pouhou potyčkou. Co o ní píše Wikipedie? „Bitva na Vítkově se odehrála 14. července 1420 jihovýchodně od tehdejších pražských hradeb, na hřebenu vrchu Vítkova, jenž byl 500 let po události přejmenován na Žižkov. Husitská posádka dvou opevněných srubů, později posílená padesáti střelci a oddílem cepníků, zde odrazila útok rakouských a míšeňských křižáků, kterým připadl úkol tuto strategicky významnou pozici ovládnout. Střetnutí bylo součástí taktických operací probíhajících v rámci obležení Prahy křižáky Zikmunda Lucemburského a stalo se jedním z faktorů, které římskoněmeckého a uherského krále přiměly výpravu rozpustit.“ 

K tomu snad lze dodat ze stejného zdroje, že král Zikmund chtěl ovládnout Vítkov jako strategické místo k útoku na Prahu a do bojových operací se zapojilo celé křižácké vojsko, na Vítkov však útočil pouze vyčleněný oddíl míšeňských a rakouských jezdců pod velením míšeňského hejtmana Heinricha z Isenburgu. Akce se odehrála asi hodinu před západem slunce a proti míšeňským v ní stálo 29 husitů, včetně tří žen. Na pomoc jim husité z Prahy poslali padesát střelců a oddíl cepníků v čele s knězem, držícím svátost oltářní, když obránce srubů začala přesila brzy udolávat a smrt hrozila i jednookému hejtmanovi Janu Žižkovi. Jejich útok z jižní strany, násobený bojovým pokřikem, křižáky patrně zcela překvapil a řady, co protiútok zachytily, byly tlačeny ke strmému severnímu svahu a raději ustoupily. Stejně se zachovali i křižáci v přední linii, kde byl smrtelně zraněn i jejich vůdce Heinrich z Isenburgu. Nenadálý ústup jednotek prvního sledu vyvolal v zadních řadách zmatek. Většina křižáků se vzápětí snažila spasit útěkem, přičemž někteří z vojáků se zřítili ze skalnatého úbočí. Jednotky prchající z Vítkova sebou strhly i oddíly na Špitálském poli, které se začaly přes Vltavu urychleně stahovat do hlavního ležení. To vše se odehrálo před zraky krále Zikmunda, jenž na začátku střetnutí zaujal postavení na Letné.

Praha přivítala vítězství s velkou úlevou a slávou, nicméně si její obránci uvědomovali, že stav obležení nadále trvá. Žižka hned druhý den svolal z Prahy množství žen, dívek a lidu světského a začal na Vítkově prohlubovat příkopy a zdokonalovat opevnění. Husité čekali každou chvíli generální útok, ten však nepřišel. Říšská knížata se údajně odmítala smířit s porážkou a žádala od krále Zikmunda úder proti metropoli, ten se však rozhodl naslouchat naléhání českých a moravských katolických velmožů, jež jej nabádali k jednání a slibovali mu odevzdat celé Čechy i s Prahou po dobrém. K jednání bohoslovců, jemuž vyšel vstříc i papežský legát Ferdinand, skutečně došlo, avšak rokování na obou stranách naráželo na vzájemnou nedůvěru, náboženské a národnostní zášti. Křižákům mezitím začaly scházet  potraviny a mezi vojáky jednotlivých národností docházelo ke vzájemným třenicím. Navíc cestami na pravém břehu Vltavy začala do Prahy proudit sklizeň z okolních polí. Za těchto okolností si král Zikmund uvědomoval, že vydržování obrovské armády nemá smysl a 28. července se nechal za přítomnosti 24 českých a moravských šlechticů ve Svatovítské katedrále korunovat králem českým a o dva dny později křižáckou výpravu rozpustil. Sám se vrátil do katolické Kutné Hory.

Tolik popis tehdejších událostí podle Wikipedie. Je z něj patrné, že toto husitské vítězství na Vítkově bylo šťastné, důležitou roli v něm sehrál moment překvapení, ale o osudu celé křižácké výpravy rozhodly spíš jiné okolnosti. No ale dnes, 596 let potom, mohou skupiny historického šermu a válečnictví slavnou bitvu markýrovat, jako se stalo 16. července 2016 při akci Hrrr na ně aneb Husité na Vítkově a spáchat k tomu lidovou veselici s všelijakými hrátkami, stánky s kýčovitými suvenýry, hračkami, rozličnými pochutinami, medovinou, pivem a třeba i středověkou koupelí ve studené vodě a v dobovém koupacím úboru pro ty, kteří měli zájem.

Opouštím bitvu s jarmarkem, brouzdám po okolí, je nádherný den a na Vítkově je krásně. Kam se podíváte, všude jsou úžasné výhledy a průzory na Prahu. Dojdu na prostranství před Národní památník, kterému vévodí obrovská socha Jany Žižky z Trocnova a Kalicha. Je to monstrózní dílo vytvořené podle návrhu sochaře Bohumila Kafky. Socha devět metrů vysoká, 9,6 metrů dlouhá a pět metrů široká je největší jezdecká socha u nás i v Evropě a třetí největší na světě. Základní kámen k pomníku položil roku 1931 sám Tomáš Garrigue Masaryk a monumentální umělecké dílo bylo odhaleno 14. července 1950, na 530. výročí vítězství husitů a pražanů nad přesilou křižáckých vojsk na Vítkově.

Když uvážím, že taková socha byla vztyčena původně lapkovi v záškodnické rotě jistého Matěje vůdce, pak vojákovi v žoldu polského krále Vladislava II. Jagellonského a nakonec hejtmanovi podivných a obávaných válečníků husitů, v jejichž čele stanul neznámo jak a kteří se pojmenovali po svérázném kazateli Janu Husovi, označeném katolickou církví za heretika (bludaře či kacíře), a byli pověstní vypalováním měst a hradů, musím našim obrozencům a historikům vůbec vzdát hold a vyseknout poklonu, na čem dokázali vystavět nejslavnější a nejzářivější etapu našich dějin a koho stanovili naším největším vojevůdcem a z koho učinili našeho největšího myslitele, k jehož učení se ten vojevůdce přimkl. Je ale otázkou, zda měli „lepší materiál“ k dispozici.

Takže nebudu k našim dějinám, velikánům, umělcům a historikům tak přísný. Ostatně je velmi povznášející pocit pozorovat českou vlajku vlající na Vítkově nad Prahou. Málem by člověk i zapomněl, že vznikla původně jako československá vlajka, tedy symbol státu, co už neexistuje a přesto slavíme jeho vznik. Ale dosti těchto řečí a připojím ještě oslavnou báseň Svatopluka Čecha „Dosti nás“ z jeho sbírky „Jitřní písně“ z roku 1887: „Jsme slabí, malí — Dosti těchto řečí! / Jen kdo tak zoufá, sláb a malý jest. / Oč byla Hellas, byla Róma větší, / než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd? / Jak směšné byly našich předků cepy, / když celý svět se zdvihl proti nim, / a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý / a Táboru se klonil věčný Řím. / Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů / a budem vojsko netušených sil! / Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, / a malým ten, kdo zná jen malý cíl.“ 

Uměl to ten Sváťa Čech, to se musí nechat. A se slzami, které se mi derou do očí, myslím na jeho pana Broučka a snad ještě na Josefa Švejka, jehož stvořil Jaroslav Hašek, toho zas mám v mysli před sebou na obrázku za půllitrem piva, jak píše „Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona“. A už tedy zbývá jen několik fotek, co jsem na Vítkově pořídil.