7 Utěk: Učení je mučení (i v Kanadě)

University of Waterloo je nová moderní universita ve městě stejného jména. Těsně blízko je druhé město Kitchener. Obě města se tak rozrostla, že nyní tvoří jedno dvojměstí. Kitchener má zajímavou historii.......

Před 150 lety se do této úrodné oblasti přistěhovalo mnoho německých emigrantů. Ve svých dílnách vyráběli zemědělské nástroje pro okolní farmy a město, kde se usadili, nazvali Berlín. Z dílen se staly továrny na zemědělské stroje a Berlin se rozrůstal. Přišla první světová válka a jméno Berlín nebylo v Kanadě populární. Výrobky nešly na odbyt, lidé se městu vyhýbali. Návrh přejmenovat Berlín na Kitchener, po slavném anglickém generálovi, byl proto přivítán s nadšením. Berlín byl rychle zapomenut a prosperita se zase vrátila. Pouze Octoberfest nyní připomíná zašlou historii. Každý rok se ve velkých stanech točí pivo, hrají tam dechovky a návštěvníci si hrají na Bavoráky.

Universita Waterloo byla jedna s mnoha skol zalozenych  po vypusteni ruskeho Sputniku. Imperialiste na zapade zjistil ze jsou ve vzdelani pozadu za bezboznymi  Komunisty na vychode  a vzdelani najednou melo prioritu.

Waterloo je nyni jedna s nejlepsich universit  v Kanade.

Já na Octoberfest neměl ani pomyšlení. Byl jsem zahrabán do učebnic, nevěděl, kde mi hlava stojí, a cítil jsem, že mi lehký život skončil. Pro mnoho studentů začátky byly lehké, protože přednášky navazovaly na to, co už probrali na dvanáctiletce. Někteří přicházeli na přednášky s october-festovou opicí, jiní se ukázali jen občas.
Na štěstí jsem našel několik studentů, kteří byli v podobné situaci jako já. Byli jsme “dospělí studenti” z různých konců světa a náš společný zájem byl přežít první semestr. Ve třídě jsem potkal bratry Molnárovy, kteří měli za sebou dva roky university v Bratislavě. “Tohle není žádná škola, to je školka,” říkali s opovržením a úkol, se kterým jsem se mořil hodinu, mi vyřešili za několik minut. Měl jsem před nimi a před bratislavskou universitou velký respekt.
Semestr utekl rychle a přišly zkoušky. Nebylo možné, abych si pamatovat všechny vzorečky a pravidla, které jsem si cpal do hlavy, a tak jsem se vrátil k osvědčené metodě z průmyslovky - taháky.

V kanadských školách se v té době téměř nepodvádělo, studenti byli poctiví, profesoři klidně opustili během zkoušek třídu a já využíval této důvěry. Přišlo vysvědčení a k mému překvapení jsem prošel. Mnoho studentů, kteří nebrali učení ze začátku vážně, už to nedohonili a propadli. Tak také dopadli Molnárové.

Universitni knihovna kde jsem ztravil mnoho casu.

Engineering  faculty byla co-op. Po ctyřech mesicích  skolniho semestru nasledovali ctyri mesice praxe.

Druhý semestr nebyl o moc lepší, ale už jsem věděl, že když budu dřít, mám naději universitu dokončit. Molnárové si udělali opravné zkoušky a byli zpátky ve třídě.  Jejich názory na kanadské školy a profesory se ale nezměnily. Přišly zkoušky a mě čekalo nepříjemné překvapení. Mohli jsme používat při zkouškách učebnice a táhaky byly zbytečné. Štěstí mi přálo, já prošel, a dokonce jsem si trochu zlepšil známky. Molnárové zase propadli a už jsem je neuviděl. Příští semestr byla praxe a protože jsem měl pracovní zkušenost, dostal jsem dobrou práci v projekční kanceláři. Na čtyři měsíce jsem mohl na školu zapomenout a žít jako normální člověk.
Školní semestr se střídal s praxí a pět roků uběhlo jako voda. Po konečných zkouškách přišel pracovní nábor. Na nástěnkách byly vyvěšeny dlouhé listy s nabídkami práce od různých firem a studenti se přihlašovali na interviews. Na jednom listě jsem našel ALCAN, tak jsem se přihlásil na interview. “Máme místa v Arvide, Torontu a v Kingstonu,” řekl mi jejich zástupce po tom, co jsme probrali moje universitní a pracovní zkušenosti. “Nemáte místo v Kitimatu?” zeptal jsem se.
“Proč byste chtěl jít do Kitimatu?” otázal se. Pověděl jsem mu o filmu, který jsem viděl v práci ve Vancouveru. “Vám se ta propaganda naší firmy tolik líbila?” zasmál se. “Od té doby se to tam hodně změnilo. Bohužel žádné místo tam nemáme”. Potřásli jsme si ruce a on věděl, že já nemám o ALCAN zájem.

…nevyhodou bylo ze jsem se kazde ctyri mesice stehoval. Nejdříve me zena nasledovala ale to byl komplikovany zivot. Nakonec si nasla trvalou praci a byt. Kdyz jsem byl na praxi, vetsinou nekde na severu, prijizdela  pouze na navstevu.

Firma která nabízela zaměstnání většinou pozvala dva nebo tři úspěšné kandidáty do továrny  na další interviews. Dobře si pamatuji na cestu do Wabush mine, dolu na železnou rudu daleko na severu v Labradoru. Tak daleko nevedly silnice a důl měl vlastní letadlo, které třikrát týdně létalo z Montrealu do Labrador City.

“Máme špatné podmínky, letiště je pod mraky, držte se,” oznámil pilot a letadlo najednou začalo prudce klesat skrz mraky. Pak zařvaly motory a začali jsme prudce stoupat. Tento manévr se opakoval několikrát. “Nebojte se, náš pilot píchá mraky,” utěšovala ustrašené cestující letuška. “Máme velice zkušeného pilota, za války létal s bombardérem a má spoustu vyznamenání.” 
“Tak mu oznamte, že válka skončila před třiceti roky a na palubě nemá bomby ale spoustu podělaných cestujících. Když bude takhle lítat dál, já chci padák,” ozval se na půl vážně jeden ustrašený cestující. Šťastně jsme přistáli a venku nás uvítal třiceti stupňový mráz…….

“Ten pán z ALCANu volal, máš mu hnedky zavolat,” mi oznámila žena, když jsem se vrátil.  “Máte ještě zájem o práci v Kitimatu?”   “Určitě mám,” odpověděl jsem. “Dobře, posílám vám dvě letenky do Kitimatu, budete mít v továrně interview o zaměstnání”.
Pristi týden jsme letěli na druhy konec Kanady do Kitimatu v Briské Columbii.

Letiště v Kitimatu bylo zavřené kvůli počasí, a tak jsme letěli do Prince Ruppert. Autobus nás vezl 200 km zpátky do Kitimatu, kam jsme přijeli ve čtyři ráno. Autobus zastavil a řidič řekl: “Tak jsme tady, Alcan má ubytovnu za tou dírou ve sněhu,” a odejel. Po obou stranách silnice sahaly stěny sněhu až k telefonním drátům. Prošli jsme sněhovým tunelem. Na druhé straně byly světla a domy hluboce zasypané sněhem. Na jednom svítil nápis ALCAN LODGE. Otevřel jsem dveře a v hale na stolku byl lístek. “Vítáme vás do Kitimatu, pane Bažant, spíte v pokoji č.3”.

Půl metru snehu za den nebyl v Kitimatu zadnou vyjimkou. Naucil jsem se pamatovat si kde jsem rano v praci zaparkoval auto. Jinak by se mohlo stat, ze  vyhrabavam  ze snehu cizi auto.

Kitimat byl pojmenován po nedaleké indianské vesnici Kitamaat, což znamená “sněžní lidé”,  či přesněji přeloženo “lidé, kterým kouká ze sněhu jenom hlava”. Kitimat leží na konci dlouhého fjordu v údolí obklopeném vysokými horami. Vlhký vzduch proudící z Pacifického oceánu nese do této oblasti časté srážky. Za mírné zimy se sníh střídá s deštěm. Za studené zimy pořád padá sníh, půl metru denně není nic zvláštního. Tento rok byla velice studená zima, sníh padal a padal a jméno “lidé, kterým kouká ze sněhu jenom hlava” si Kitimat opravdu zasloužil.
Příští den jsem šel do továrny na interviews v různých odděleních. Moji ženu provezli městem, ukázali jí obchody, školy, rekreační středisko a nemocnici. “Lidem se v Kitimatu buď velice líbí nebo to tady nenávidí. Člověk si musí zvyknout na počasí,” řekl jí průvodce. “Mužům to tolik nevadí, ti jsou celí den v práci. Ženy jsou většinou doma, možná s dětmi a nemají kam jít”.

Kitimat byl plánován jako futuristické město s pěšími zónami kde chodci mají přednost před automobily.

Kouř v dálce je s papírny EUROCAN

V plánech byla také továrna na zkapalnování přírodního plynu proti které zelení tvrdě bojovali.

Když svítí sluníčko, Kitimat je moc hezké město, na jedné straně je moře, na druhé hory se sněhem. Když je zataženo či prší, nízké mraky zakryjí tu krásu a někteří lidé mají pocit, že jsou v ponorce. ALCAN už dávno zjistil, že je lepší pozvat na interview kandidáta a jeho ženu, protože později, až se přestěhují, nebude nikoho očekávat nepříjemné překvapení.
Za týden po návratu do Waterloo mi ALCAN nabídl práci v Kitimatu. Já tomu ani nemohl věřit. Vzpoměl jsem si na film o Kitimatu který jsem viděl před osmi roky a na začátky v Kanadě. Těch pět let dřiny, šprtání  a odříkání se mě nakonec vyplatilo.

Za několik dní přijel stěhovací vůz a protože firma platila stěhování, naložil jsem i naši kanoi, což byl asi náš nejcennější majetek. Dostal jsem šek v hodnotě letenek, a tak jsem si mohl vybrat, jestli poletíme či pojedeme autem na druhý konec Kanady, do Britské Columbie. Auto bylo v pořádku, a tak jsme se rozhodli cestovat přes USA.

Co bude příště:

Cesta do USA; Fronty na benzín;  Black Hills; Američtí vlastenci; Socha Stalina? Cesta do Yellowstone parku; Začátky v Kitimatu;  Osud mého předchůdce; Sbal si spacák!

Pohled na ALCAN. Hlinikova hut vyrabela 280 000 tun hliniku rocne a zamestnavala pres 2 000 delniku a uredniku.  Tovarna byla dva kilometry dlouha. Ve městě Kitimatu bydlilo přes šest tisíc obyvatel.

Diplom či pouze kus papiru  na který jsem studoval pět roků ?

V životě se mě nikdo na něj  nezeptal.