Útěk 13-Horké prameny a jak se opili nezletilé mažoretky z Texasu

Můj nový zaměstnavatel měl zajímavou historii. Továrna na výrobu celulózy byla postavena v roce 1905 v severozápadním konci ostrova Vancouver.

V této době byla velká část ostrova zalesněná obrovskými lesy, cesty neexistovaly a všechno bylo transportováno loděmi. Vedle továrny bylo také nutno postavit přístav, ubytování pro zaměstnance, obchod, školu, poštu, banku a z téhle skrumáže nakonec vzniklo město Port Alice.

Malebné městečko Port Alice bylo postaveno na úpatí hory. Ubočí hory bylo před lety vymýceno a po deštivém podzimu se část úbočí začala sesouvat. Hrozilo nebezpečí že část města skončí v moři. Na štěstí přišlo studené počasí a sesuv se zastavil.

Celulóza byla mimo jiné používána na výrobu výbušnin, a tak díky světovým i menším válkám Port Alice prožíval období rozkvětu a úpadku. Naše fabrika dříve patřila americké společnosti Rayonier. O zastaralou celulózku neměli žádný zájem, velice je ale lákaly obrovské lesy, které k fabrice patřily.  Plánovali,  že co nejdříve továrnu zavřou a snažili se z ní vyždímat co nejvíc peněz. Odmítli výrobu modernizovat a omezili údržbu pouze na nejnutnější. Potom jim do náruče spadne obrovské lesní bohatství, které budou moci za velkých zisků rozprodat.

Do těchto plánů ale zapomněli zahrnout vládu Britské Columbie, která jim prodej lesů zatrhla a Rayonier nakonec fabriku s lesy prodal. Nový majitel, Western Forest Products začal továrnu modernizovat. Některé části továrny byly téměř sto let staré, a tak práce bylo nad hlavu. Bohužel novému majiteli štěstí moc nepřálo. Rayonier prodával celulozu na volném trhu, kde dostával vyšší ceny a neměl žádné dlouhodobé prodejní smlouvy. My jsme zdědili tento způsob prodeje a když v roce 1982 přišla hospodářská krize, vyráběli jsme materiál, o který nikdo neměl zájem. Modernizace byla přerušena a balíky neprodané celulózy narůstaly ve skladech. Naše továrna nakonec výrobu zastavila a propustila z práce mnoho zaměstnanců. Já tam dělal pouze rok, a tak jsem měl smůlu, že jsem patřil mezi ty propuštěné.

Naše továrna desítky let znečistovala ovzduší kyselým deštěm a odpadové vody zabarvili moře do hněda. Různí majitelé se snažili starou celulozku zmodernizovat a snížit znečištování přírody. Investiční náklady byly ale vysoké.

Byl jsem z toho úplně zdrcený. Až do té doby byl můj život lehký. Útěk za hranice či cesta do Kanady, univerzita, rodina, práce v Kitimatu, všechny plány se mi uskutečnily, možná až příliš lehce. Najednou jsem se ocitl ve zdánlivě beznadějné situaci. Kanada prožívala hospodářskou krizi a já byl jeden z tisíců nezaměstnaných. Na pracovním úřadu ve Vancouveru mi úředník ukázal velký štos papírů: ”To jsou lidé, kteří hledají práci”, na druhé straně byly pouhé dva listy: “Tohle jsou nabídky práce”. 

Zůstat v Port Alice nemělo cenu, kam ale jít? Co udělám s naší lodí? Co s autem či nábytkem, kde budeme bydlet?  Nakonec jsme se rozhodli, že žena s dětmi odjede k rodičům do Owen Soundu v Ontariu. Já odvezu náš nábytek do skladu v Cambell River a potom se přemístím s naší lodí do města Nanaimo, na jihovýchodním konci ostrova Vancouver. Tam je více průmyslu a je to kousek cesty do Vancouveru, kde bude větší možnost najít práci.

S dálky velryba nevypadá moc veliká. Byla ale dvakrát tak velká jako moje lod a na jejích zádech by se dalo klidně tancovat.

Dostat se tam ale nebude snadné. Budu muset obeplout celé západní pobřeží ostrova Vancouver,  které bylo proslulé bouřemi a špatným počasím. Na lodi budu sám, a tak jsem se na tuto tisícikilometrovou cestu moc netěšil.  Počasí a vítr mně ale přály, loď řídil většinou automatický pilot, a tak jsem měl čas na navigaci, čtení a chytání ryb. Nedával jsem na cestu moc pozor a jednou, když jsem vykouknul z kabiny, vidím, že míříme na obrovskou plovoucí kládu. Honem jsem začal měnit kurz, když náhle kláda vystříkla gejzír vody, plácla ocasem a potopila se. Byla to velká velryba!!

Naše plachetnice COLUMBIA 26 Mk1. Každý večer jsem zakotvil v nějaké malebné, chráněné zátoce. Nejvíce ale vzpomínám na Hot Spring Cove .........

Každý večer jsem zakotvil v nějaké zátoce, kterých bylo na pobřeží dost. Venku byla zima, týden jsem se už nemyl, a tak jsem  byl rád, že jsem připlul do Hot Spring Cove, kde byly horké prameny. Zakotvil jsem, pádloval v člunu ke břehu a pak pospíchal po bahnité stezce k pramenům. Obešel jsem veliký balvan a vytřeštil oči. Nebyl jsem tam sám. V přírodním bazénu sedělo pět nahatých holek a jeden kluk. Když jsem se vzpamatoval z překvapení, stáhnul jsem si kalhoty a zeptal se, jestli se k ním můžu připojit. Voda byla horká a člověk v ní nevydržel dlouho sedět. Každou chvíli jsme museli vylézat z vody se ochladit, a tak bylo pořád na co koukat.

Ten kluk nebyl majitelem harému, jak jsem si ze začátku představoval, ale byl to kuchař z lyžařského střediska v Coloradu. Horké prameny byly jeho hoby a když skončila lyžařská sezóna jezdil je vyhledávat po celém světě. Holky byly různých národností, Francouzka, dvě Belgičanky, Italka a Kanaďanky z Montrealu a z Calgary. Setkaly se náhodou v kempingu a kuchař je přemluvil, aby si najmuly letadlo a letěly do tohoto jinak nepřístupného pramenu. Tam kuchař prohlásil, že koupat se nahatý je v horkých pramenech tradice, svlíknul se a skočil do vody. Co mohly holky dělat?

Příští den tělesně i duševně osvěžen jsem pokračoval v cestě. Večer jsem zakotvil vedle starší plachetnice, na které byli dva kluci. Předešlou noc taky kotvili v Hot Spring Cove, byli ale unavení a k horkým pramenům nešli. Když jsem jim pověděl, s jakou společností jsem se koupal, proklínali svoji smůlu.

Pluli jsme potom společně do Victorie, hlavního města Britské Columbie. V přístavu jsme přivázali lodě k molu, popíjeli rum a pozorovali skupinu čtrnácti či patnáctiletých dívek, které si prohlížely lodě a fotografovaly se. “Můžeme se vyfotit na vaší lodi?” Zeptala se jedna odvážná. Byly to mažoretky s Texasu které přijely do Victorie na soutěž. Byly poprvé na zájezdu bez doprovodu rodičů a měly velkou kuráž.

“Chcete trochu rumu ?” Jsme jim nabídli. Takovou nabídku od starých mořských vlků nemohly odmítnout a začaly popíjet rum s coca colou, jako by to byla voda. Netrvalo dlouho a byly strašně namazané. Nabízet alkohol nezletilým byl vážný přestupek, tak jsme je rychle vysadili na břeh a dívali se se zalíbením,  jak se potácejí po ulici,  ječí a chechtají se k velkému pohoršení místních obyvatel a turistů. 

Přijel jsem do Nanaima a hned šel na pracovní úřad. “Zrovna jsme dostali žádost na dočasnou práci, běž se tam podívat,” řekl mi úředník a dal mi adresu. Nemohl jsem věřit mému štěstí. Byla to menší výrobní dílna. Majitel byl pryč, tak jsem mluvil s účetním. ”Jsme v těžké situaci. Nemáme nyní žádnou práci a propustili jsme většinu lidí,” mě řekl “ Ve zdejší papírně připravují rozšíření výroby, tak připravujeme nabídku práce”. Pak dodal: “Až budeš zítra mluvit s majitelem, trvej na tom, aby tě platil týdně a penězmi, neber šek. On je takový zloděj a na kontě máme málo peněz”. 

Majitel s tou podmínkou souhlasil a já začal připravovat rozpočet. Dělal jsem tam asi deset dní. Majitel byl téměř pořád pryč a o dílnu se staral náš účetní. Většinu času strávil s rozčilenými zákazníky, kterým dílna dlužila peníze. Jeden den přišel do práce a prohlásil: “Tak jsme v konci. Banka nám odmítla půjčit další peníze. Budeme to muset brzo zabalit”.

“Kde je majitel?” zeptal jsem se. “Ten ví, že jsme v koncích, tak mi dal klíče od dílny, vzal loď a jel na ryby. Nemůžu se ho dovolat.” Příští den se odmlčel telefon. “Tak to je konec, jdem domů,” řekl účetní. “Kolik ti dlužíme? Ještě máme v pokladně pár stovek.” Vyplatil mě, zamkli jsme dílnu a moje zaměstnání skončilo tak rychle, jako začalo.

Bydlet na lodi se mi líbilo, ale začínal jsem mít starosti.  Blížilo se září, děti budou muset jít do školy, a tak se musíme někde usadit. Byli jsme rozcouraní po celé Kanadě. Žena s dětmi byla v Owen Soundu, v Ontariu,  pět a půl tisíc kilometrů na východ od Nanaima. Náš dům v Kitimatu, ve kterém bydlel známý, byl tisíc kilometrů na sever, nábytek ve skladu tři sta kilometrů na západ a auto u kamaráda na Gabriola island.

Žena chtěla zůstat v Ontariu. “Máme kde bydlet a máš daleko větší naději najít zde práci, přijeď sem,” nabádala mě. Sebral jsem auto a jel do Ontaria. O tom, jak to dopadne s lodí, nábytkem či domem jsem radši nepřemýšlel. V Owen Soundu jsem šel navštívit bývalého šéfa, který nyní dělal v malé továrně, kde vyráběli plachetnice. Vylíčil jsem mu moji situaci. “Máš štěstí, že jsi za mnou přišel,” řekl mi. “Prodali jsme několik lodí do Vancouveru a brzy je tam budeme posílat. Já se za tebe přimluvím u řidiče. Patří mu náklaďák i vlek a bude se vracet zpátky prázdný. Bude rád, když mu někdo zaplatí zpáteční cestu.”
Domluvili jsme se, že mě za tisíc dolarů přiveze nábytek i loď. “Nic na tom nevydělám,” stěžoval si řidič,“ platíš pouze za naftu”.

Vyrazili jsme za několik dní. Jeho náklaďák byl přes třicet roků starý, téměř antický MACK truck. Byl na něj velice hrdý. Výfuk, blatníky a chladič byly pochromovány a když jsme zastavili u benzínové pumpy, mnohokrát se objevil nějaký starý šofér, kopnul do pneumatik a prohlásil: “S takovým prevítem jsem začal jezdit před čtyřiceti lety” a začal nám povídat, jaké bylo šoférování za starých zlatých časů.

Můj šofér taky bude mít jednou o čem vyprávět. Každá kanadská provincie vybírala “mýto” od nákladních aut. Na hranicích byla váha, kde se náklaďák zvážil a zaplatilo se mýto. V noci byly váhy většinou zavřeny a my jsme se snažili podle toho načasovat bezplatnou projížďku hranic. Jeli jsme celý den a noc. Řidič mě nabídnul nějaké pilulky. “Co to je?” ptám se. “To je benzedrin, abych neusnul za volantem. Podle předpisu můžu jet pouze 12 hodin, ale to bych nestihnul hranice”. Oči se mu blýskaly a nervózně poťukával prsty po volantě. Já se rozhodl, že bude lepší spát než se strachovat z cesty, tak jsem zavřel oči a svěřil svoji duši andělíčku strážnému.

Západní pobřeží ostrova Vancouver je plné různých pokladů které mořské proudy vyplavily na břeh.                     Já sbíral prázdné flašky whisky Suntory které japonští rybáři po vypití zašpuntovali a hodili přes palubu. U ohníčku jsem flašky vypotil a podařilo se mi nasbírat kalíšek  whisky.

Starý Totem v opuštěné indiánské vesnici.