Útěk 12- Medvědi, houby a návštěva z Čech

Matka přiletěla v pořádku do Vancouveru. Neviděli jsme se 19 roků, vypadala trochu starší, trochu menší, ale netrvalo to dlouho a všechno bylo jako dříve, jako kdyby jsme se naposled viděli pouze nedávno.......

Sdělila mi nejčerstvější drby z Libochovic a po chvíli se mě žena ptá: “Proč se už hádáte?”                        "      "My se nehádáme, proč si myslíš,  že se hádáme?” Odpověděl jsem.    "Tolik na sebe křičíte"                              “ Křičíme? My na sebe nekřičíme, akorát mluvíme trochu nahlas, tak, jak jsme byli zvyklí spolu hovořit”.

Zašli jsme si do Stanley Park ve Vancouveru, kde si matka namočila nohy v Pacifickém oceánu a pak jeli zpátky do Kitimatu. Na cestě jsme se zastavili v Provinčním parku Barkeville, kde se před nějakými sto padesáti lety  našlo zlato. Následovala zlatá horečka, která krátce proslavila tenkrát ještě neznámou Britskou Columbii. Stezky do Barkeville, pokud v té době existovaly, vedly skrz divoký, horký, bezvodý kraj a jen málo koní či mezků přežilo tuto cestu. Jeden podnikavec proto dovezl z Afriky velbloudy a očekával velké zisky z dopravy zlatokopů a nákladů. Velbloudi cestují dobře v písku, ale kamenité stezky do Barkerville jim rozřezaly  kopyta na cucky. Ty, co přežili cestu do Barkeville, majitel pustil na svobodu a tyto cizí, neznámé obludy potom budily hrůzu mezi indiány.  Prohlídli jsme si park, koupili lopatu zlatonosného písku, narýžovali trošku zlata a  pokračovali dál.

První setkání po devatenácti letech

l

Cesta do Kitimatu je přes 900 km dlouhá a kromě několika měst vede většinou skrz lesy a hory. Nespěchali jsme, protože jsme museli zastihnout lod´ do Kemana. Cesta nám trvala čtyři dny.  Pro cestovatele, zvyklého na lesy kolem Libochovic, to byly lesy nekonečné a matka každou chvíli prohlašuje “Ježíš  Mária, tolik stromů, to není možné, kde je tomu konec…”

Kemano byla hezká vesnice, ale o zábavu pro návštěvníky tam nebylo moc postaráno.  S mojí ženou se matka domlouvala česko-německo-anglickou míšeninou i s ohmataným slovníčkem,  ale vždycky se domluvily.  S klukama si povídala o koze, oni mluvili o noze a kupodivu většinou si porozuměli.

Měli jsme štěstí,  že si matka našla vlastní zábavu. Zkoušela vařit česká jídla, sázela kytky kolem baráku - které ji naši kluci druhý den vytahali.  “To jsou parchanti” nadávala mým nevinným dítkám, které se jí snažily  v zahrádce pomoct.  Moje žena ji vzala do tělocvičny  na cvičení. “Ty Kanaďanky jsou o polovinu mladší,  ale já jim klidně stačím, kam se na mě hrabou”,  chlubila se.

Naše roztomilé děti se na babičku moc tešili.Budou jí pomáhat sázet kytky a provedou ji Kemanu

Na zábavu jsme se jeli podívat do “zoologické zahrady”. To bylo místní smetiště, ve kterém se potulovali medvědi, kteří tam požírali odpadky. Když měl člověk štěstí, objevil se tam  i velký Grizzly, před kterým menší černí medvědi utekli a pokukovali z dálky, jak jim vyžírá lahůdky. Ti odvážní se pokoušeli mu něco ukrást, ale většinou vzali do zaječích, když se na ně podíval. Medvědi se potulovali  kolem aut diváků, žebrali o jídlo, a tak bylo o zábavu  postaráno.

Místní  smetiště  bylo naše safari.

Medvědi vypadali neškodní  a nerozvážní návštěvníci vylézali z auta,aby si je mohli prohlédnout  zblízka.

Měli štěstí,  že medvědi našli dost jídla na smetišti.

Jednou se matka rozhodla, že bude večer chodit na procházku kolem Kemana. Netrvalo dlouho a začal zvonit telefon. “Víte, že vaše maminka šla dozadu za školu? Tam se včera večer potuloval medvěd, měla by být více opatrná”, sdělovali mi sousedi. Když si ale máma umínila, že bude chodit na procházky, přivázat jsme ji k posteli nemohli, a tak telefon zvonil skoro každý večer. Černí medvědi nevypadali nebezpeční, matka se jich moc nebála a sousedé si nebyli jisti, jestli mám tak odvážnou či bláznivou mámu.

Tohle není železný  sud, je to past na medvědy. Koukat či lézt dovnitř je nebezpečné,  říká anglický nápis.

Českých návštěvníků  v Kemanu bylo ale moc málo, a tak český překlad  neexistoval.

Na jedné procházce objevila velký železný sud na kolech na kraji lesa. Jeden konec byl otevřený, a tak jí zvědavost nedala, začala dovnitř strkat hlavu a dokonce se pokoušela i dovnitř vlézt. Měla štěstí, že si to rozmyslela,  protože ten sud byl nastražená past na medvědy. Nevím, jak by to s ní v Kanadě dopadlo, kdybychom ji po dlouhém pátrání našli chycenou v pasti na medvěda, vedle nástrahy smradlavé ryby.

Naštěstí o ni začal pečovat Fred. Byl to starý mládenec, který se narodil někde v Sudetech. Do Kemana přišel před dvaceti roky a zlé jazyky tvrdily, že nosí pořád ty samé kalhoty, ve kterých přijel do Kanady. Nevěděl jsem, do jaké národnosti ho zařadit. Když mluvil se mnou, říkal že je Čech, když mluvil s Němcem, stal se z něj Sudeťák. Fred začal chodit s mámou večer na procházku – já tvrdil, že chodili na rande – po cestách, kde se medvědi nepotulovali a telefon přestal zvonit. Jednou nás Fred pozval na houby. Zavedl nás na paseku vedle silnice, kousek od Kemana. Když jsme tam přišli, vykulil jsem oči. Houby rostly všude, kam se člověk podíval. Hříbky, lišky, kozáci, klouzky, byl to houbařský ráj. Máma pořád opakovala “Pane Bože, tolik hub, to mě nikdo nebude věřit”.“Tady je nikdo nesbírá a v kuchyni je nevemou, mají strach” říkal nám Fred, “Já je doma suším, ale mám jich tolik, že nevím kam je dát”.

Medvědi, kteří  se začali toulat do Kemana, dostali volnou letenku na helikopteru. Jeden si tak oblíbil Kemano, že se vrátil zpátky, i když byl “odletěn”o  200 kilometrů dál.

Rodiny s dětmi měly vytvořený “varovný řetěz”, seznam pěti sousedů, kterým okamžitě  zatelefonovali, když někdo uviděl medvěda. Ti pak telefonovali jejich pětce, a tak to šlo dál.

V počátečních dobách Kemana místní  strážník  vyháněl medvědy ven s koštětem…

Měsíc utekl rychle a máma se začala připravovat na cestu zpátky. Jak se jí líbilo v Kemanu jsem se dozvěděl až po deseti letech, když jsem poprvé po odchodu přijel do Čech na návštěvu.

“ Líbilo se mě tam, ale já měla u vás ze začátku hlad, tvoje žena byla lakomá, nic jste mě nikdy nenabídli k jídlu”  stěžovala si.

Já byl šokovanej. Hlad? Lakomá? Nic jsme ji nenabídli?  To není možné!  “Ano, tady je to černé na bílém, v mým deníku ”, ukázala mě malý sešit a četla: “…. koupily hamburgry s brambůrkami.  Žádný brambůrky mě ale nenabídli a sežrali je kluci…a dál,…. k večeři jsme měli  karbanátky. Já dostala jen dva malé brambory. Víc mě nenabídla a hned uklidila talíř. V noci jsem měla hlad…. “

Trvalo to delší dobu než jsem si uvědomil co se stalo. Když v Čechách přijede vzácná návštěva,  je zvykem [či bývalo zvykem], že slušný host se nechá do jídla trochu nutit, aby si hostitelé  nemysleli, že je přišel vyžrat. V Kanadě takový zvyk nemáme. Když host prohlásí, že nemá hlad, znamená to že nemá hlad a nic se mu nenabídne. Já byl zvyklý se doma najíst bez pobízení a na takovou slušnost jsem nikdy nedbal či nepomyslel.

Máma jako slušný host se před jídlem trochu upejpala, “ Já chci jen trochu” nebo “nemám hlad” a čekala, až ji začne moje žena do jídla pobízet. To, že mluvily různými jazyky nepomáhalo, a tak žena si myslela, že máma jí hodně málo a dávala ji malé porce. “Proč jsi mě  neřekla, že dostáváš  málo jídla a máš hlad?” zeptal jsem se. “Prosím tě, jak jsem ti mohla říct, že máš lakomou ženu ”, byla její odpověd´ a asi tomu dodnes věří.

Děti v Kemanu začaly rybařit v raném věku….

Zatímco my jsme se starali o návštěvu, spor mezi ALCANem a jeho protivníky o projektu KEMANO II pokračoval. Několik týdnů po odjezdu matky naše společnost zničeho nic oznámila, že projekt je zastaven. Zelení, rybáři a farmáři jásali, odborníci sbalili kufry a odjeli domů a kolem Kemana zavládlo zase ticho. Já najednou neměl moc práce a začal jsem přemýšlet, co budu dělat dál. Vrátit se zpátky do Kitimatu mě moc nelákalo, v Kemanu jsem zůstat nechtěl, a tak jsem začal prohlížet inzeráty v novinách.

Jeden upoutal moji pozornost. Papírna v Port Alice, na severozápadním konci ostrova Vancouver, hledala inženýra. Minulý rok jsme jeli na dovolenou s naší plachetnicí z Kemana, podle pobřeží Britské Columbie, až do hlavního města Victorie, na ostrově Vancouver. První město, kterého jsme dosáhli na ostrově Vancouver, bylo Port Hardy. V porovnání s Kemanem to bylo velkoměsto. Byly tam obchody, restaurace, kino, bazén, silnice vedla až do Victorie. Tady bych chtěl jednou bydlet, řekl jsem si tenkrát . Port Alice je pouze třicet kilometrů od Port Hardy! Tak jsem neváhal a poslal jim resumé. Pozvali mě na interview a zanedlouho jsem dostal nabídku práce. Vzápětí jsme zapakovali naše věci, podívali se na náš dům v Kitimatu, který jsme už dva roky pronajímali a zase jsme se stěhovali.

Dlouhá byla cesta Francisovy turbiny na přehradu Mica Dam u Revelstoku, BC . Dvěstě tunová turbina byla vyrobena v Leningradu a procestovala 20 000km kolem světa. Turbina byla tak velká a těžká, že se nevešla na silnice, tunely a mosty. Jeji trasa proto vedla po lesních cestách kolem Kemana kde vzbudila velkou pozornost.

Smutný konec Kemana:

V roce 1998 byla elektrárna automatizována a byla dálkově ovládaná  z Kitimatu.  Kemano najednou nebylo potřebné. Na práci, opravy a údržbu přijížděly nyní pracovní čety s Kitimatu                                 Kemano patřilo ALCANu, a tak když zaměstnanci byli přesídleni do Kitimatu, zbyla tam prázdná  vesnice. Společnost neměla zájem starat se o prázdné  baráky, a proto bylo rozhodnuto všechno zdemolovat.                                                                                                                                        Udělali z toho velké hasičské cvičení. Hasiči z celé Ameriky sem jezdili nacvičovat, jak hasit hořící baráky.                                      Na obrázku hoří mistní škola.