Útěk 15- Cesty končí zpátky v Čechách

Když jsme plánovali útěk za hranice, lákalo nás především cestování a dobrodružství....

Byli jsme mladí, bezstarostní a o tom, kde a jak skončíme, kam nás život zavede, jsme nepřemýšleli. Mě cesta osudu zavedla do Kanady, kde jsem prožil většinu svého života. Nyní je čas se zmínit,  jak to dopadlo s mými kamarády, s Frantou Bukem a s Edou .

Štěstí nám přálo a do uprchlického tábora v Zindorfu jsme přijeli s Frantou Bukem bez nehody. Brzy jsme zjistili, že život na západě není tak špatný, jak psalo Rudé Právo, ale zase ne tak lehký, jak hlásala Svobodná Evropa. Alespoň ne pro uprchlíky. Rozhodli jsme se, že se budeme držet pohromadě. Dopadlo to ale jinak. Franta byl vyučen soustružníkem a brzo dostal práci v Kolíně. Já měl na mysli emigraci a šel jsem pracovat pro Anglickou armádu v Hammu.

Franta Buk a já, než se naše cesty rozešly. Franta měl štěstí a rychle emigroval do USA. Já musel čekat jeden a půl roku na cestu do Kanady.

Franta nakonec emigroval do Spojených států. Byl o několik roků starší než já, a tak mu nehrozilo, že bude muset narukovat do Americké armády a skončí válčit ve Vietnamu. Usadil se v Seattle ve státě Washington. Byli jsme sousedi,  já se vystěhoval do Vancouveru v Britské Columbii, asi 300 km na sever od Seattle.

Přišly první Vánoce v Americe, a já se jel za Frantou podívat. Autobus zastavil na hraničním přechodu, americký emigrační úředník procházel autobusem a každému cestujícímu dal nějakou otázku: “Kde jste se narodil? Kde bydlíte? Kde pracujete?” Když zjistil, že jsem z Československa, poslal mě ven do budky, kde mě jeho kolega podrobil křížovému výslechu. Trvalo to asi patnáct minut, než jsem ho přesvědčil, že nejsem špionem KGB a že nehodlám spáchat atentát na amerického prezidenta. Do čekajícího autobusu jsem se vrátil jako podezřelý zločinec a můj spolucestující se ke mě do konce cesty nehlásil. Amerika mě nepřivítala s otevřenou náručí.

Franta pracoval jako soustružník v loděnici Amerického námořnictva. Válka ve Vietnamu byla v plném proudu, válečné lodě potřebovaly údržbu a v loděnici se pracovalo s neomezeným přesčasem. Když mně ukázal svoji výplatu, téměř jsem omdlel závistí. Zatímco já šetřil každý dolar a strachoval se o budoucnost, Franta si koupil auto a začal plánovat zájezdy do hor. Bylo jasné, že se naše cesty začínají rozcházet. Nedělily nás pouze hranice, ale i způsob života.

Já se  přestěhoval do Ontaria, po čase jsem se oženil,  začal studovat na University of Waterloo a na hory jsem zapomněl.  Franta byl samotář, který šel pevně za svým cílem a posílal mě pohledy z horolezeckých túr.  Změnil zaměstnání a začal zase, tak jako doma, jezdit autobusem v Seattle. Nějaký čas jsme si dopisovali, ale Franta se najednou  odmlčel, na mé dopisy neodpověděl. Netrvalo dlouho a od kamaráda z Ústí jsem se dozvěděl smutnou zprávu. Franta se zabil při automobilové nehodě. Byl to pro mě velký šok. Franta v horách riskoval, ale vždycky měl štěstí. Moc by mě nepřekvapilo, kdyby měl nehodu v horách, ale na silnici? Vždyť byl zkušený autobusák!

Zatímco já šetřil každý dolar, Franta jezdil na výlety po celé Americe s vlastním autem.

Uplynulo pět let, já skončil univerzitu a dostal práci v Kitimatu v Britské Columbii.  V ALCANu se mnou pracovalo několik Čechů, uprchlíků z 68. roku. Nejzajímavější z nich byl Ota. Byl nakažen nevyléčitelnou cestovní horečkou a v jednom místě vydržel maximálně jeden, či dva roky a  pak se stěhoval. Manželku se třemi dětmi, nejmladší Zuzance byl tenkrát rok, tahal s sebou. Nábytek v jejich bytě sestával z kuchyňského  stolu se šesti židlemi a ošoupaného kanape. Spali na matracích na podlaze, šaty, hračky a jiné potřebné věci byly uloženy v bednách a kufrech. 

“Mám strach koupit nábytek či postele,” vysvětloval mě Ota, “žena by si zvykla na pohodlí a na další cestu bych ji nedostal.” V té době se chystali na cestu do Kalifornie. “Ušetřili jsme peníze na rok cestování. V San Francisku koupíme plachetnici a poplujeme podle pobřeží Baja California dolů do Mexika. Za rok se vrátíme do Kitimatu a doufám, že zase dostanu práci v ALCANu.”

Uplynul rok a Ota byl opravdu zpátky. “Bylo to bezvadný,” vyprávěl mi. “Na cestě zpátky nám ale v Seattle došly peníze. Dal jsem do zastavárny dalekohled, vysílačku a prstýnky mojí ženy. Za ty peníze jsme dojeli až do Sidney na ostrově Vancouver. Tam jsme nechali loď a jeli do Kitimatu. Měli jsme štěstí,  žena dostala  práci jako číšnice v hospodě a mě vzal ALCAN zpátky, dělám na jeřábu”.

“Teď chci přivézt naši loď do Kitimatu a potřebuji posádku. Chceš se mnou jet?” zeptal se mě,  “ cesta bude trvat pět nebo šest dní,  je to skoro tisíc kilometrů  podle pobřeží Britské Columbie.” O takovou příležitost jsem nechtěl přijít. Domluvili jsme se, že poletím o dva dny dříve do Vancouveru, tam si najmu auto a pojedu do Seattlu, do zastavárny. Tu jsem našel, věci vyplatil a vyrazil zpátky do Vancouveru.

Na hranicích jsem se šel do celnice, abych proclil Otovo krámy. Jak odcházím od okénka, najednou slyším, že někdo volá moje jméno: “Jardo!”. Otočím se a vytřeštím oči. Přede mnou stojí šest let mrtvý Franta Buk!!!

1. 

“Poslali mě na zkušební jízdu s inspektorem Greyhoundu.  Po jízdě řekl, že jsem udělal hodně chyb a že nejsem zkušený řidič. Já se rozčílil, řekl jsem mu: ”takhle se  jezdí autobusem  Čechách”  a šlápnul na plyn. Za jízdy trochu zblednul a pak řekl, že mi dají práci, ale napřed musím jít do  kursu bezpečného řízeni.

“Co ty tady děláš?”  podal mi ruku.  Byla teplá, tak to nebyl duch. “Máš být už šest roků pod drnem. Vstal jsi z mrtvých nebo co?”

“Je to dlouhá historie, povím ti to později.” Odpoví Franta, “ Tohle je ale strašná klika. Jezdím na autobusové lince mezi Seattle a Vancouverem. Vždycky zastavíme tady u celnice a cestující proclívají nákupy. Já pokaždé čekám venku. Dneska to bylo poprvé, že jsem šel dovnitř do celnice, taková náhoda.  Ve Vancouveru mám čtyřhodinovou zastávku, tak se uvidíme v Stanley Park”.

Setkali jsme se v Stanley parku a Franta mi vysvětlil záhadu jeho smrti a zmrtvýchvstání. “Pamatuješ si na tu blonďatou Hanku, se kterou jsem chodil v Ústí? Potom co jsme utekli, mi napsala, že je v jiném stavu. Narodila se jí holka a Hanka tvrdila, že jsem otec. Jenže já vím, že ona v té době začala chodit s jiným řidičem. Na mně chtěla alimenty. Dostával jsem dopisy od ní, od advokátů , z vyslanectví, šlo mě to na nervy, a tak jsem se rozhodl zmizet. Požádal jsem jednoho kámoše v Ústí, aby roztrousil novinu, že jsem se zabil při autonehodě. Fungovalo to a všechny dopisy se zastavily”.

“Proč jsi ale přestal psát mě?” zeptal jsem se.  “Já tě znám, ty neumíš držet tajemství, někomu bys to vykecal,” odpověděl Franta.

O půl roku později jsem byl na služební cestě v Seattle, a tak jsem se šel na Frantu podívat. Změnil práci, jezdil nyní zájezdním autobusem pro cestovní kancelář. “Jezdím na zájezdy po celé Americe, hlavně do Rocky Mountains,” povídal mi. “Kolikrát tam mám dva či tři dny volno, a tak chodím do skal lézt. Občas narazím na jiného horolezce, ale většinou lezu sólo.”

“Ty jseš blázen chodit sám,” říkám mu, “nejseš na to v kondici a neznáš tu oblast, kdo ví, co se ti může stát.” Franta byl fatalista. “Co se má stát se stane, je to ve hvězdách” odpověděl. A to bylo naposled, co jsem ho viděl. Vyměnili jsme si ještě několik dopisů, a můj poslední dopis se vrátil s razítkem “adresát neznámý”.  Franta znova zmizel.

Uteklo mnoho let a svět se náhle změnil. Padla Berlínská zeď, Československem otřásla sametová revoluce, hranice se otevřely a bývalí uprchlíci se vraceli domů. Já přijel na návštěvu v 92. roce.  První dojmy byly smíšené, zvláště pro moji kanadskou ženu. Z letiště jsme jeli po nové dálnici, u které byly zašlé,  staré silniční ukazatele a dopravní značky. Po silnicích  jezdila ojetá, přeložená  nákladní auta, z výfuků se jim valil černý, smradlavý kouř. Ulice byly plné aut, mnohé byly moderní  západní modely,  mezi nima auta z mých časů, jako kouřící Trabanti, či stará MBéčka. Domy byly ošuntělé  s padající omítkou,  u jiných ale stála lešení a mnohé byly čerstvě nabarvené.

Druhý den po příjezdu jsme se šli na Hazmburg. Moje žena viděla po první v životě starý hrad.

Zahnuli jsme z dálnice na silnici a v dálce nás uvítal Hazmburk. Nejsem příliš citově založený, ale měl jsem v očích slzy.  A pak jsme byli doma. Všechno bylo známé, ale změněné. Moje třináctiletá  sestra,  kterou  jsem vždycky trápil, byla matka tří dětí !

Jeden den šel táta na zahradu sklízet brambory, a tak jsem šel trochu neochotně, tak jako dříve, pomáhat.  Moje žena si prohlídla zastaralou kuchyni a nabídla se, že bude vařit. “Udělám smažené kuře s novými brambory, já to tady zvládnu sama, běžte  na zahradu” řekla a odmítla pomoc. Když jsme se večer vrátili, kuchyně voněla a na stole byly talíře s večeří.

Můj švagr Láda píchnul vidličkou do bramboru a odsunul talíř. “Co s tím je”? ptám se ho. “To jsou brambory pro prasata, mají šlupku” odpověděl.

“Neblázni, v Kanadě se nové brambory jedí se šlupkou”. Já na to.  “Ne, to jsou brambory pro prasata”, odpověděl Láda tvrdohlavě.

“Jemu ty nové brambory nechutnají ”? ptá se moje žena. Vysvětluji jí situaci.  “Tak mu řekni, že takhle se vaří a jí nové brambory v Kanadě, když se mu to nelíbí, at si je oloupe sám,”  odsekla. Nebezpečnou mezinárodní situaci nakonec zachránila moje máma,  která Láďovi brambory oloupala.

Příští den bylo velké vedro, tak jsme se šli vykoupat do řeky. Mojí ženě se do vody moc nechtělo. “Voda je studená a trochu kalná” namítala. “Každý se sem chodí koupat, nejsme v Kanadě, musíš si zvyknout” jsem jí nabádal. Její delikátní kanadská pokožka si ale nezvykla a Susan dostala na ruce vyrážku. Zkoušela různé krémy, mastičky a antibiotika, ale vyrážky se zbavit nemohla. Nakonec ji vyléčil můj bratr s živou a mrtvou vodou, kterou si doma vyrobil.

Můj  první výlet v Čechách byl do Tiských skal, kde náš horolezecký oddíl měl  chatu. Skály se nezměnily, ale lesy kolem byly zničené emisemi.  Na chatě bylo mnoho známých tváří.  Moje  parta, o třicet let starší a prořídlá, ještě jezdila do skal. Brzo jsem se cítil jako doma a šel jsem si s nimi zase do skal zalézt.

Ta samá parta po třiceti letech. Trochu se mě třásli kolena a motala hlava ale holky mě vytáhli na vrchol.

V Tisé mě čekalo další překvapení, nebyl jsem sám, kdo přijel na návštěvu z ciziny.  Z Nového Zélandu přijel Hans, který  to všechno spískal a svým útěkem zamířil můj život na cestu, na kterou bych se asi sám nevydal.      Z Mnichova přijel jeho brácha a můj kamarád Eda, který mě do útěku nahecoval a který si to tenkrát  v Julských Alpách rozmyslel a vrátil se zpátky. Večer jsme šli na pivo do oblíbené hospody, na kterou jsme měli vřelé vzpomínky.  Staré časy se ale  nevrátily  a my seděli u stolu, chovali se slušně, cucali pivo a klábosili.

Eda mě nyní vysvětlil proč se tenkrát vrátil zpátky. 
“Moje matka měla německou národnost, a tak jsme si zažádali o vystěhování do Západního Německa,” začal vysvětlovat. “Vyřídit takovou žádost v té době trvalo ale dlouhou dobu a nebyla jistota, že dostaneme povolení k vystěhování. Hans nechtěl čekat, jak to s tou žádostí dopadne a když se dostal v roce 1964 na zájezd do Julských Alp, tak utek. ”

Čas utek jako voda. Eda, Hans a naše stará láska Monika.

Eda se proto rozhodl následovat svého bráchu a mě nemusel dlouho přemlouvat. Nebrali jsme ale naše uprchlické plány příliš vážně, byla to taková mladická nerozvážnost, kterou jsme řešili u piva.  Eda si uvědomil, jaké budou následky jeho útěku teprve, až když jsme přijeli do Jugoslávie a italské hranice byly v dohledu. Komunisti brali útěky za hranice vážně a jeho rodičům by vystěhování do Německa určitě zamítli. Rozhodl se vrátit se zpátky a předstírat, že o našich plánech nevěděl. 
O dva roky později přišlo Pražské jaro, Dubček se stal 1. tajemníkem KSČ, začal budovat socialismus s “lidskou tváří” a cestování za hranice se uvolnilo. Eda se s rodiči vystěhoval do Německa, dostal německé občanství a mohl jezdit na návštěvy do Čech kdykoliv chtěl. Já (a jeho bratr Hans) jsme museli čekat na tuto příležitost dalších třicet roků. 
Jediný, kdo se nevrátil zpátky do Čech na návštěvu a nikdy se neozval, byl Franta Buk. Jestli opravdu zahynul, odpočívá někde v Americe zapomenutý. A tak doufám, že jeho bývalí kamarádi a možná nyní i čtenáři si na Frantu někdy vzpomenou. 

Tím končím příhody z mého života, na které jsem pomalu zapomínal. Nebýt toho, že mám před sebou fotografie z mého cestování, mohl by to být pouze sen.  Doufám, že se čtenářům moje příhody líbily.

Setkání v Tisé. Stará parta po třiceti letech

Časy bývaly veselejší - slavíme Poslední slanění vTisé......

..... ale život jde dál. Hans a já na vrcholu Mount Ruapehu na Novém Zealandu