Protáhl jsem se dírou v plotě a ocitl se v jiném světě. Noc byla tmavá a cestu jsem více cítil než viděl. Cesta mě zavedla k polomu. Bylo to daleko horší než jsem si představoval......
Přelézal jsem padlé stromy, prodíral se křovím a padal do bahnitých děr. V duchu jsem se pořád napomínal “Dávej bacha, jestli si tady zlomíš nohu, nikdo tě nenajde”. Ztratil jsem pojem o času. Byl jsem tam půl hodiny, dvě nebo tři? Nakonec jsem měl kliku. Narazil jsem na starou cestu a hned bylo lépe. U cesty stál pařez a když jsem se mu začal vyhýbat, pařez zafuněl a skočil do lesa. Medvěd.
Cesta mě pak zavedla k silnici a já po ní zamířil do Kitimatu. Po chvíli jsem uviděl blížící se světla auta. Zamával jsem a řidič zastavil. “Byl jsem na rybách, hledal jsem zkratku a zabloudil jsem.” vysvětloval jsem můj špinavý zjev. On se vracel domů ze stávkové hlídky před fabrikou. Měl jsem stěstí, bud´ mě neznal nebo mě nepoznal. Byl jsem trochu překvapen jeho zprávami o stávce.
“Stojí to za hovno,” prohlásil. “Nikomu se do stávky nechtělo. Co jsme ale mohli dělat? Žena mě nadává, že nemá žádný peníze, měl jsem prý zůstat ve fabrice jako náš soused. Kdo ví, jak a kdy to skončí”. To mě překvapilo. Tak oni ti stávkující nejsou vůbec tak krvelační jak jsme si je my na druhé straně barikády představovali a mají také stávky plné zuby.
Pohled na ALCAN.
Malý přístav a díra v plotě je na pravé straně továrny.
Kitimat leží napravo. Byla to nekonečná cesta v noci domů.
Když jsem dorazil domů, náš dům byl zamčený a zdánlivě mrtvý. Zvoním, klepu na dveře, házím kamínky na okno, ale uvnitř je ticho, žádné světlo. Po chvíli vidím, jak se pomalu odsune kousek záclony a začnu mávat. “Někdo chodí kolem a rozbíjí okna nebo rozřezává pneumatiky těm, co zůstali v práci, všichni máme strach,” vysvětluje žena, “Nevíme, co se s vámi v továrně děje. Prý vás nutí pracovat s pohrůžkami. Už aby ta stávka skončila. Jak jsi se dostal ven?” Měli jsme hodně o čem si povídat.
Nafukovaci člun mimo dovážení piva sloužil hlavně k rybaření.
Čas na svobodě utekl velice rychle. V deset hodin ráno jsem se začal připravovat na cestu zpátky. Koupil jsem čtyři basy piv, odvezl člun k mostu, nafoukl ho, rozloučil se s rodinou a vyplul po řece dolů. Nedaleko ústí do moře byla řeka téměř zatarasena odplavenými stromy. Musel jsem skočit do vody a táhnout člun kolem stromů a klád. Do loděnice jsem se dostal pozdě. Prolezl jsem zase dírou v plotu a pospíchal do práce.
“Kde jsi byl? Už tě půl hodiny hledáme” Obořil se na mě Dave. “Neječ na mě.” odpověděl jsem. “Včera jsi brečel že chceš pivo. Tak já jsem šel v noci domů a přivezl ti pivo”. Dave na mě vykulil oči. “Ty jsi šel domů? A přines pivo?”
Vtom se otevřely dveře a do dílny vběhli dva udýchaní tovární strážní. “Pozor, máte tady záškodníka. Dostali jsme zprávu, že někdo prolez plotem a utíkal sem”.
“To jsem byl asi já” neochotně jsem se přiznal. Jeden stražný mě chytil za rameno a druhý začal vytahovat želízka. “Jseš zatčen, neklad´ odpor! Půjdeš s náma,” přikázal.
Dave se začal chechtat. “Co blbnete ? To není žádnej záškodník, vždyt´ tady s námi dělá. Šel domů a přivez nám pivo.”
Zpráva o mé cestě za svobodou se roznesla jako voda a na chvíli jsem byl velký hrdina. O pivu ale nikdo nevěděl, bylo dobře schováno. Druhý den pozval Dave několik svých pivních kumpánů na večeři. Dave byl ve svém živlu. Najedli jsme se, klábosili o stávce a pak přišlo finále. Dave se protáhl a řekl “Ted´ by píchlo pivo”. Jeho pivní kamarádi s ním horečně souhlasili. Dave se obrátil na mě a jako nějaký císař nařídil: “Jerry, přines nám pivo!”
Když bylo hezké počasí, v polední pracovní přestávce se chodilo na břeh za továrnou. Podle kamení je vidět,že jsem byl focen za odlivu. Indiánská vesnice Kitimaat je na druhé straně vody.
Novinka, že máme pivo, se rozšířila jako oheň. Začala nás navštěvovat spousta žíznivců, kteří ale většinou odešli s prázdnou. Pivo se přísně dávkovalo. Vedení továrny nyní mělo velký problém. Požívání alkoholických nápojů v továrně bylo přísně zakázáno a teď se šířily řeči, že se v našem oddělení pořád pije pivo. Sám ředitel továrny přišel zjistit situaci, ale moc neuspěl. “To pivo je naše. My tady nechlastáme. Jestli nám na něj někdo sáhne, tak já jsem zítra na druhý straně stávkový barikády”. Oznámil mu Dave.
Nakonec vedení kapitulovalo a příští den přiletěla helikoptéra s pivem. Pivaři ale byli zklamáni. Dostali k večeři lahev otevřeného piva, které museli vypít hned v jídelně . Za několik dní jsme slyšeli v radiu zprávy, že “stávkokazové” se v ALCANu bouří, že jsou podplaceni pivem, a chodí na směny ožralí.
Mezitím advokáti odborů a ALCANu se potýkali u soudu. Od začátku bylo jasné, že stávka je ilegální a že ALCAN nakonec vyhraje. Odbory se ale snažily stávku protáhnout a odvolávaly se k stále vyššímu soudu. Spor se nakonec dostal až k Nejvyššímu soudu Britské Columbie a ten měl rozhodnout v několika dnech. Stávkující vyhrožovali [alespoň jejich vedení], že se nikdy nevzdají, že barikády neodstraní, ať to dopadne jak chce. Začala válka nervů. U Kitimatu se utábořilo padesát členů RCMP -Kanadská Královská Jízdní Policie - plně vyzbrojených, kteří denně nacvičovali ztékání barikády. Každý věděl, že stávka brzo skončí, otázka byla jak.
Válka nervů. Četa RCMP trénuje před barikádou stávkujících. Nakonec nebyla ani zapotřebí.
Každý už měl stávky plné zuby a chtěl jít domů.
Pak ale přišla tragédie. Jednoho pracovníka na lince ranila mrtvice. Stávkující zprvu nechtěli pustit sanitku skrz barikádu a když postiženého dovezli do nemocnice, bylo pozdě. Vedení továrny se s odbory po velkém handrkování dohodlo, že na jeho pohřeb vypraví autobus jeho spolupracovníků. Potom se ale napjatá situace ještě vyhrotila. Když se autobus vracel zpátky s pohřbu, stávkující ho odmítli pustit do továrny. Byla to velká taktická chyba, protože tím si proti sobě postavili celý Kitimat.
Stávka najednou skončila tak rychle jako začala. Přišli jsme po noční směně do dílny a Dave nám slavnostně oznámil: “Tak si pánové sbalte věci a běžte domů. Stávka skončila o půlnoci. Od zítřka všechno bude fungovat normálně”. Den před tím Nejvyšší soud rozhodl, že stávka je ilegální. O půlnoci náhle přijely k barikádě dva autobusy RCMP v plné polní. Očekávali šarvátku, ale stávkující neměli žádnou chut´ s nimi bojovat. Odstranili barikádu a stávky byl konec. Trvalo to ale několik měsíců, než se práce vrátila do normálních kolejí. Během stávky jsme byli dobře placeni. Za prvních osm hodin normální plat, za dalších osm jeden a půl, a za další třikrát tolik. Tak jsme si denně vydělali více než za celý týden. Já jsem snil o tom, že si jednou koupím lod´. V loděnici byla na prodej osmimetrová plachetnice, která se jmenovala CHIKAMIN a nyní mě ta příležitost spadla do klína.
Po několika měsících přišlo roční hodnocení mé práce. Můj vedoucí se mě zeptal, jestli mám zájem pracovat v jiných továrnách naší společnosti. V Kitimatu se mě líbilo a tak jsem velký zájem neprojevil. Potom jsem si vzpoměl na elektrárnu v Kemanu, která zásobovala elektřinou naši továrnu. Kemano leželo na konci dlouhého fjordu a bylo dostupné pouze lodí či helikoptérou. Všichni, kteří ho navštívili, vyprávěli o nádherné přírodě, impozantních horách a ledovcích, o řece plné ryb, o horských kozách a jejich neuvěřitelném horolezeckém umění, o losech a medvědech.
“Měl bych zájem o práci v elektrárně v Kemanu” prohlásil jsem a můj vedoucí to zapsal do mého hodnocení. S tím, že bych tam mohl dostat práci, jsem ale vůbec nepočítal.
Uplynulo několik týdnů a najednou za mnou přišel můj šéf. “V Kemanu potřebují inženýra. Máš jestě zájem?” zeptal se. Zájem jsem měl. “Pozítří tam letí helikoptéra, tak se tam jed´ se ženou podívat.” Nemohl jsem uvěřit mému štěstí.
Vyhledy s našeho domu:…..Na jednu stranu je 1800m vysoká Mount Elizabeth. Hora byla pojmenována po prvnim dítěti které se narodilo misionářům žijícím v indiánske reservaci v Kitimaat…….
…..Z druhé strany byl výhled na dlouhý fjord Douglas Channel, který vedl k moři. ALCAN je na konci fjordu vlevo.
