Hra o moc, vliv a procenta v příštích volbách, se přiostřuje. Prezident Zeman nasadil těžký kalibr v podobě naprosto bezprecedentní milosti Jiřímu Kajínkovi. Proč to udělal?
Prezident Zeman je tvrdý hráč. Že bude v současné vládní krizi jen statickou figurou, která bude bez odporu plnit přání vládnoucí kliky, se mohl domnívat jen málokdo. Ale, že bude jeho odpor tak tuhý, to také nikdo nečekal. A tak kličkování Bohuslava Sobotky, jeho „demise nedemise“ a další tanečky na dosažení jediného cíle, odstranění Andreje Babiše, potrestal zesměšněním premiéra v přímém přenosu (ne, že ten by si to nezasloužil, ale přece jenom to byla silná káva).
Předvedli velkolepé divadlo. Kupodivu se lidé nebavili až tak, jak by se očekávalo, vzhledem ke vskutku povedeným výstupům obou hlavních protagonistů. Všichni si totiž uvědomovali, že ho nepředvádí spolek potulných komediantů, ale dva nejvyšší představitelé našeho státu.
Ale nebylo to všechno, i po tomto výstupu prezident zůstal dokonale „zaseklý“. Ať již za tím je ješitnost, sympatie k Andreji Babišovi nebo politický kalkul, Miloš Zeman se rozhodl klást odpor a neplnit přání premiéra ani sněmovny. Jestli je to ze strany vlády a sněmovny boj upřímný, lze jen spekulovat. Nejspíš za tím je jen strach o posty a „korýtka“, o které je Andrej Babiš pravděpodobně v příštích volbách připraví. Pokud neudělají nějaký mistrovský tah.
Zatím však jen okopávají kotníky ministru financí a prezidenta se snaží zastrašit máváním Ústavou. To však není boj podle prezidentova gusta. Nechat se pomalu dotáhnout, jako ovce na porážku, k podepsání odvolání ministra financí, to se neslučuje s povahou Miloše Zemana. A tak nasadil do hry další figuru.
Zřejmě jen šťastnou náhodou začal o udělení milosti pro Jiřího Kajínka veřejně uvažovat již pár měsíců před touto vládní krizí. Tehdy to byl jen jeden ze způsobů, jak získat politické body pro vlastní znovuzvolení. Teď se však tato úvaha hodí mnohem víc a je čas ji zrealizovat.
Udělením milosti Jiřímu Kajínkovi přechází prezident Miloš Zeman do protiútoku. O samotného Kajínka zde vůbec nejde. Bude obětovanou figurou. Jiří Kajínek takový akt milosrdenství (což je pravý význam prezidentské milosti) vůbec nepotřebuje. Není ani nemocný, neumírá ani nejsou žádné jiné důvody pro její udělení. Přinese mu to sice svobodu, ale zároveň setře jeho dlouhá léta budované image nevinně odsouzeného vězně, který se to snaží prokázat. Ti, co nepochybují o jeho nevinně, budou zklamáni, že nebyl očištěn v řádném procesu. Ti, co v něm vidí právem odsouzeného vraha, budou naštvaní a zděšeni, že byl propuštěn. Pověst Jiřího Kajínka byla položena jako oběť ve velké politické hře.
Tato milost je od prezidenta silným tahem v rozehrané partii. Jednak v kauze Kajínek může být namočeno spoustu vlivných lidí z politiky a pak je tato akce silně znejistí, vyděsí a přinutí dělat chyby. A druhý význam tohoto aktu je, že prezident svým oponentům ukáže, že on nebude skákat, jak oni pískají, protože si může dělat co chce. A to i kroky, které jsou daleko za hranicí zvyklostí a normálnosti. Prezident tímto „ukázal zuby“. Zřejmě mu to v dlouhodobém horizontu ublíží a ubere voliče, teď to však silně rozvíří emoce a otřese protivníky. A to prezident potřebuje, protože on je velkým hráčem. A tato hra o moc ho zcela ovládá.
Doplatí na to Jiří Kajínek. Nikdo už se nebude zabývat tím, jestli je opravdu zločincem nebo jestli strávil 23 let ve vězení neprávem. Byl prostě obětován ve vyšší hře. A pokud byl již v době spáchání zločinu, za který byl odsouzen, figurkou v podnikatelsko policejních hrách, hrozí mu na svobodě nějaká „nehoda“ mnohem víc, než komukoliv jinému. Takže možná bude obětován i reálně.
Ale vraťme se k prezidentovi a premiérovi. Nejspíš jsme teprve na začátku a ještě se dočkáme dalších neuvěřitelných akcí z obou znepřátelených stran. Voliči by vše měli bedlivě sledovat, tyto boje vypovídají o charakterech, cílech, prostředcích a míře bezpáteřnosti politiků mnohem víc, než cokoliv jiného.
