Vnitřní obrazy nemoci

"Nezlobte se, že vám to říkám, ale mladí lidé, jako jste vy, s touto nemocí umírají do osmi let." Mávala mi před očima časopisem otevřeným na stránce popisující příběh jako je můj. Nezlobila jsem se. Kupodivu se mě to nějak nedotklo, i když jsem pasivně přijímala diagnózu - neurologické degenerativní onemocnění.  Žiju už 14 let  a dokonce se mnohem lépe hýbu... Psáno s myšlenkami na nemocné a umírající, neboť jsme navštívili přátele pracující v Hospicovém hnutí a shlédli dokument o smrtelně nemocných lidech. 

Kolik míjíme vedlejších cest než sami vykolejíme?

Stačí tak málo, nepatrné množství pozitivních hodnot.

Svět se točí dál, dál hučí kolony aut a z ulic jsou slyšet lidské hlasy.

Svět venku je jiný než ten uvnitř.

Diagnóza, jedno dvě slova vyřčená z něčích úst,  postupně prosakuje ztěžklá slzami dovnitř a stává se součástí člověka.

Ecce homo.

Strach a strach a zase strach. Bezmoc. Jsem součástí  něčeho, čemu nerozumím.Otvírá se ve mně prostor a v něm stavím mosty - k dětem, k přátelům, do minulosti ... kde se stala chyba? Spojují mě s přítomností.  Vedou do budoucnosti? Nevidím cíl.  Nikdo mi nedá odpověď.Dělám hrdinku a pak se hroutím.

Je těžké přijmout nutnou samotu navíc prohloubenou o strach z bolesti a o obavy z neznámého.

Je téměř nemožné přijmout bezmoc. 

Poklekám, protože nemám sil.  

Nahota těla je druh samoty uprostřed lidí. Mé tělo nepatří mně.To, co bylo mé intimní, je odkryto.Bezmoc z nemoci mě obnažila ze všech stran.    

Vede dál cesta? 

Nebo je konec?

Konec čeho?

Čemu věřím? 

Dokud se ptám, žiju.

Dokud se dotýkám všeho živého, žiju. 

Cesta vede k životu uvnitř.

To je dar naděje.

Děkuji za vše.

Děkuji i mým blízkým.