padesátka z jiného světa

Před týdnem jsem oslavila narozeniny. Ač padesáté, cítím se celkem mladě. Ale o to nejde. Uvědomila jsem si, kam patřím a kam ne. Kdo mě má rád takovou, jaká jsem a kdo má neustálé výhrady k mým dětem, k manželovi, kdo nechápe bezmoc, situaci, v které jsem se já a moje rodina ocitla. 

Nikdo z nás není dokonalý a nemoce jsou často handicapem v setkávání s druhými, ale mnohem horší je nekomunikace, neustálá nespokojenost a pokrytectví. Někoho holt rozemílá zklamání a užírá se skrytou zlostí, druhý se dme pýchou, že je lepší než druzí. Přitom myslet si, že je někdo v lidské podstatě lepší, třeba proto, že má titul nebo je vlastníkem nemovitosti, je čirá iluze. 

Ano, i já teď takto ventiluji své rozhořčení, své zklamání a smutek nad svými příbuznými, vím. Nemyslím si ale, že jsem lepší, jenom se tak učím přijímat svou i jejich jinakost. 

Učím se přijímat jejich nepřijetí mne. Učím se s tím vyrovnat a zároveň zůstat svá.

Proč jsou někteří blízcí příbuzní snad čím dál více vzdálenější? Zklamala jsem já je? Možná nesplňuji jejich očekávání. Nemohu je ale splnit, protože jsem z jiného těsta, možná rovnou z jiného světa. 

A to se právě u mého výročí ukázalo.

Nepotřebuji žádné veledary, ale spíše oslavu typu "rodinná klubovna". Nechci žádné oficiality a upjatost, ale svobodu a radost z toho, že jsme. Radost ze setkání. A jsem moc ráda, že ta radost byla hojná.

Děkuji za všechna setkání, všechny dary a dárečky, za všechny modlitby, přejícné myšlenky, přání a přáníčka. Děkuji za všechny vyšlapané schody, cesty a cestičky. Za smích a humor. Za občerstvení a pohoštění. Za ručně uvázané kytice. A i za ty kupované. Za dávání nádobí do myčky. Díky za sestry i bratry z Ukrajiny. Za děti, manžela, babičky a dědečky.

Děkuji za to, že děti mohou dělat, co je baví.

A hlavně díky za život, za společenství, za nebe společné všem. I za ten bláznivý svět, kam mě rodiče přivedli ve víře v lásku a naději. Díky za prožitou bezmoc nemoci a  díky, že jsem dostala šanci k pouzdravení.

Život není podle našich představ, protože je divoký a nespoutaný. Žít je sice někdy bolavé a vždy smrtelné, ale život také je neustálá šance k setkávání, k meditaci, modlitbě a lásce.

Alespoň já jsem si to v sobě takto nastavila.

----------

A  na závěr bych vám ráda předala silné verše z knížečky Roztroušená inspirace:

DÍKY VŠEM

Jednou na tom budu špatně, asi moc,

nebude mi zbývat příliš naděje

a známí za mne budou prosit  Boha o pomoc,

když to nevyjde, nevadí,

nic se neděje, všem vám děkuji,

ale třískli jsme hlavou o bezmoc.

----------

Tak jo, díky všem... opravdu všem :-)