"Nezlobte se, že vám to říkám, ale mladí lidé, jako jste vy, s touto nemocí umírají do osmi let." Mávala mi před očima časopisem otevřeným na stránce popisující příběh jako je můj. Nezlobila jsem se. Kupodivu se mě to nějak nedotklo, i když jsem pasivně přijímala diagnózu - neurologické degenerativní onemocnění. Žiju už 14 let a dokonce se mnohem lépe hýbu... Psáno s myšlenkami na nemocné a umírající, neboť jsme navštívili přátele pracující v Hospicovém hnutí a shlédli dokument o smrtelně nemocných lidech.
Kolik míjíme vedlejších cest než sami vykolejíme?
Stačí tak málo, nepatrné množství pozitivních hodnot.
Svět se točí dál, dál hučí kolony aut a z ulic jsou slyšet lidské hlasy.
Svět venku je jiný než ten uvnitř.
Diagnóza, jedno dvě slova vyřčená z něčích úst, postupně prosakuje ztěžklá slzami dovnitř a stává se součástí člověka.
Ecce homo.
Strach a strach a zase strach. Bezmoc. Jsem součástí něčeho, čemu nerozumím.Otvírá se ve mně prostor a v něm stavím mosty - k dětem, k přátelům, do minulosti ... kde se stala chyba? Spojují mě s přítomností. Vedou do budoucnosti? Nevidím cíl. Nikdo mi nedá odpověď.Dělám hrdinku a pak se hroutím.
Je těžké přijmout nutnou samotu navíc prohloubenou o strach z bolesti a o obavy z neznámého.
Je téměř nemožné přijmout bezmoc.
Poklekám, protože nemám sil.
Nahota těla je druh samoty uprostřed lidí. Mé tělo nepatří mně.To, co bylo mé intimní, je odkryto.Bezmoc z nemoci mě obnažila ze všech stran.
Vede dál cesta?
Nebo je konec?
Konec čeho?
Čemu věřím?
Dokud se ptám, žiju.
Dokud se dotýkám všeho živého, žiju.
Cesta vede k životu uvnitř.
To je dar naděje.
Děkuji za vše.
Děkuji i mým blízkým.
