Samota

Často slyším, že je nějaký člověk sám. Taky se tak často cítím. Hledám smysl samoty, protože obejmu-li ji, stane se mojí sestrou...

Nenápadně prosakuje do mého života. Jako neúprosný fakt, který je mlčky děsivý a upřímný. 

Jsou různé samoty, ta, ve které jsem skutečně sama v nějakém prostoru, jakoby zpívala a hrála. Mám ji ráda. Je plná mého prožívání té přítomnosti. Je bohatá.

Ale pak bych ráda tu svoji naplněnost sdělila dál. A tady už začíná jiná samota. Ta, která začíná tam, kde končí mé přání podělit se o sebe.

Není to jednoduché. Zdá se, že každý jsme plný nějaké své samoty a různě ji žijeme. Prosadit si komunikaci není správné a je to kontraproduktivní a čím dál více se smiřuji s tím, že si ji nevynutím.

Živote můj, ty mě slyšíš, ty se mnou mluvíš a říkáš mi, že jsem obdarovaná tím, že daruji svobodu. Posíláš mi lidi, kteří mluví o sobě.

Mají ke mně důvěru.

Samoty jsou naslouchání. Někdy bych ale chtěla mluvit já. Avšak čím více naslouchám, tím méně odpovídám tak, že mluvím o sobě.

A tak nejsem sama...

Jen to nemám komu říct   :-)