S láskou a s Parkinsonem

Milí, vzácní lidé, po delší odmlce se opět ozývám. S jistou nadsázkou lze říci, že opět vstupuji do života...

Když je člověku 28 let, těžko si zvykne na myšlenku, že by mohl onemocnět Parkinsonovou nemocí.

Byla jsem mladá maminka, akční a kreativní, když začaly mé potíže. Čtyřleté lékařské vyšetřování potvrdilo PN. Nedovedla jsem si představit, co mě čeká.

A co čeká děti?

Jak to přijme manžel?

Co mám stále odpovídat na dotazy, rady, ponaučení těch na jiném břehu?

Jak se vyrovnat s mlčením blízkých?

S pohledy cizích?

Styděla jsem se.

Spletli si diagnózu.

Určitě je to omyl.

To je přeci nemoc starých lidí.

Já se z toho dostanu.

Ne, ne, ne... Po dvaceti letech boje se má hrdost a soběstačnost, radost, řeč, veškerý pohyb, naděje.. postupně vytrácely.  Vyhlídka na operaci mě přiváděla  do malomyslnosti. Uvězněna ve vlastním těle jsem ani nevydržela mít otevřené oči....

 Děti i manžel byli stále se mnou. Navštěvovala mě maminka, kamarádky, přátelé. Každý všední den přicházeli lidé z hospicu a Lenka z Portima. Trpělivě a s empatií, i s humorem se o mě starali. Dotýkali se mě slovy i dlaněmi s něžným povzbuzováním. Naslouchali mému šepotu. Vyprávěli mi o sobě.

O vnoučatech, o adoptovaných dětech, problémech, včelách, loukách, o škole, umění, vlacích...

A stal se zázrak.

Život je krásný. A nikdo není chudák.

Krůček za krokem jsem s podporou rodiny, přátel a zdravotníků dojela na vozíku až na operaci.

Stalo se tak 28.4. 2020.

Děkuji.

https://www.youtube.com/watch?v=07-hGKgM358