Milí, vzácní lidé, po delší odmlce se opět ozývám. S jistou nadsázkou lze říci, že opět vstupuji do života...
Když je člověku 28 let, těžko si zvykne na myšlenku, že by mohl onemocnět Parkinsonovou nemocí.
Byla jsem mladá maminka, akční a kreativní, když začaly mé potíže. Čtyřleté lékařské vyšetřování potvrdilo PN. Nedovedla jsem si představit, co mě čeká.
A co čeká děti?
Jak to přijme manžel?
Co mám stále odpovídat na dotazy, rady, ponaučení těch na jiném břehu?
Jak se vyrovnat s mlčením blízkých?
S pohledy cizích?
Styděla jsem se.
Spletli si diagnózu.
Určitě je to omyl.
To je přeci nemoc starých lidí.
Já se z toho dostanu.
Ne, ne, ne... Po dvaceti letech boje se má hrdost a soběstačnost, radost, řeč, veškerý pohyb, naděje.. postupně vytrácely. Vyhlídka na operaci mě přiváděla do malomyslnosti. Uvězněna ve vlastním těle jsem ani nevydržela mít otevřené oči....
Děti i manžel byli stále se mnou. Navštěvovala mě maminka, kamarádky, přátelé. Každý všední den přicházeli lidé z hospicu a Lenka z Portima. Trpělivě a s empatií, i s humorem se o mě starali. Dotýkali se mě slovy i dlaněmi s něžným povzbuzováním. Naslouchali mému šepotu. Vyprávěli mi o sobě.
O vnoučatech, o adoptovaných dětech, problémech, včelách, loukách, o škole, umění, vlacích...
A stal se zázrak.
Život je krásný. A nikdo není chudák.
Krůček za krokem jsem s podporou rodiny, přátel a zdravotníků dojela na vozíku až na operaci.
Stalo se tak 28.4. 2020.
Děkuji.
https://www.youtube.com/watch?v=07-hGKgM358
