Rodná hrouda

Poeticky popsaná (opět) záležitost věku, oné čtyřicítky, kdy se člověk obrátí a jde zpět. Ke kořenům, k sobě, k  domovu, k pramenům, tedy k zemi, ze které má vše nutné pro život.

Krajina, naše rodná hrouda, svítí studánkami a vlní se lány obilí s remízkami lesů.  Cesty jsou lemovány starými lípami a zastaveními. 

 A to vše nějak voní. Sluncem, deštěm, vzduchem, zemí.

Objevuji svůj kraj. Dívám se. Usazuji se v něm. A rostu a žiju.

Každý kraj má svoji historii a svoji vůni.

To je domov.

Ráno jsem zadělala ve velké pálené míse těsto na chléb.

Je to moc příjemná práce.

Je to jako modlitba.

Člověk ví pro koho peče, z čeho peče a těší ho ta souhra očí, rukou, srdce. 

Ruce a domov voní chlebem.

Tato práce je můj pramen. Naplňuje mě a vše v sobě propojuje. Slunce, zemi, vodu, vzduch. Čtyři Empedoklovy živly.

Celistvost.

Ora et labora. 

Hm... to je stará známá věc. 

Moudrost předků, prarodičů.

Rodná hrouda je naše země, krajina v nás. 

Tím, čím nějak voníme...

:-)

Hezký den!