Je noc

Modré ticho jako hluboká tůň, jemně a stříbrně šumí jak rozsypané perličky... Blog o nočním  hledání klidu. V duchu věnuji K.

Je noc. 

Probudila jsem  se a cvičím. Mám v zádech zase nějaké bloky. Potřebuji se uvolnit. Na nic nemyslet.

Ale jak už to v hlubokém tichu a hluboké tmě bývá, myšlenky připlouvají jedna za druhou a nedají pokoje.

Noc a sny otvírají třinácté komnaty v nás.

Tam, kam nechci sestoupit, tam je největší smetiště. Smetiště, toho co bylo, otisk dávno  prošlé minulosti... příčina toho, že stále něco chci...

Kdo stále něco chce, nebývá šťastný. A ubližuje.

Já také.

Píšu dopis...

Uvědomila jsem si okamžik takového toho bytí, že je tma, ale život je tady, že se koulíme vesmírem, ale žiji tady.Kolem mne je' hluboké ticho  noci.Najednou mi  došlo,  jak jsem zase mimo, mimo sebe,  mimo  kontakt se sebou, s tichem.Jak  v sobě nemám klid,  protože  hledám své uspokojení i  skrze druhé. A  to  je  fakt taková krutá prázdnota, mimózní stav, marnost.Zároveň  čistě holý fakt  - jde mi o mě.
Jinak bych byla šťastná....  neubližovala  bych.

Noc pokoj přináší. 

V noci si všichni jsou rovní. Odevzdáváme svou vůli a moc a sílu, stáváme se zranitelní, než  nám den opět nasadí masky...

V noci můžeme být  dětmi.

Modré ticho jako hluboká tůň, jemně a stříbrně šumí jak rozsypané perličky.

Dívám se z okna do ulice. Naproti jakoby ve stavu  beztíže  visí  jedno rozsvícené okno. 

Stovky lidí v patrech domů spí schováni tmou.

 Noc je jako indigová sametová deka  posetá hvězdami. Zabalí  mě, aby mi nebyla  zima.  Noc je přátelská náruč.