Modré ticho jako hluboká tůň, jemně a stříbrně šumí jak rozsypané perličky... Blog o nočním hledání klidu. V duchu věnuji K.
Je noc.
Probudila jsem se a cvičím. Mám v zádech zase nějaké bloky. Potřebuji se uvolnit. Na nic nemyslet.
Ale jak už to v hlubokém tichu a hluboké tmě bývá, myšlenky připlouvají jedna za druhou a nedají pokoje.
Noc a sny otvírají třinácté komnaty v nás.
Tam, kam nechci sestoupit, tam je největší smetiště. Smetiště, toho co bylo, otisk dávno prošlé minulosti... příčina toho, že stále něco chci...
Kdo stále něco chce, nebývá šťastný. A ubližuje.
Já také.
Píšu dopis...
Uvědomila jsem si okamžik takového toho bytí, že je tma, ale život je tady, že se koulíme vesmírem, ale žiji tady.Kolem mne je' hluboké ticho noci.Najednou mi došlo, jak jsem zase mimo, mimo sebe, mimo kontakt se sebou, s tichem.Jak v sobě nemám klid, protože hledám své uspokojení i skrze druhé. A to je fakt taková krutá prázdnota, mimózní stav, marnost.Zároveň čistě holý fakt - jde mi o mě.
Jinak bych byla šťastná.... neubližovala bych.
Noc pokoj přináší.
V noci si všichni jsou rovní. Odevzdáváme svou vůli a moc a sílu, stáváme se zranitelní, než nám den opět nasadí masky...
V noci můžeme být dětmi.
Modré ticho jako hluboká tůň, jemně a stříbrně šumí jak rozsypané perličky.
Dívám se z okna do ulice. Naproti jakoby ve stavu beztíže visí jedno rozsvícené okno.
Stovky lidí v patrech domů spí schováni tmou.
Noc je jako indigová sametová deka posetá hvězdami. Zabalí mě, aby mi nebyla zima. Noc je přátelská náruč.
