Venuše proti Marsu – Mars proti Venuši

aneb Topocentrický pohled na vesmír v lednu 2020. Venuše a Mars se objevují na opačných světových stranách a opačných koncích oblohy. Také uvidíme další spršku padajících hvězd a polostínové zatmění Měsíce.

Zatímco Jupiter, Saturn a Merkur křižují okolo Slunce, takže ani jednu z těchto planet nemůžeme pozorovat na noční obloze, Venuše se večer nechce nechat přehlédnout. Každý večer se rozzáří nad jihozápadním obzorem a v následujících týdnech a měsících bude čím dál výš a čím dál jasnější.

Na začátku ledna se také můžeme těšit z toho, že jsme nejblíže ke Slunci, letos to bude konkrétně 5. ledna okolo deváté hodiny ranní. Jako obvykle jsme v lednu o pět milionů kilometrů blíž ke Slunci, než budeme v červenci, a přesto se u nás neohřejeme. Slunce je jeď v zimě nízko.

Prach z asteroidu

V lednu pravidelně vrcholí aktivita prvního z bohatých meteorických rojů. Jde o „padající hvězdy“, které zdánlivě vylétají ze souhvězdí Pastýře, a proto se jim říká Kvadrantidy. Tady by měli poučení čtenáři zaprotestovat, neboť podle pravidel pro označování meteorických rojů by to měly být Bootidy, když už ne Pastýřidy (Bootes je mezinárodní latinské označení souhvězdí Pastýře). V severní části souhvězdí Pastýře ovšem kdysi existovalo souhvězdí Zedního kvadrantu (Quadrans Muralis). To byl historický astronomický přístroj, vlastně obří úhloměr, kterým se měřily polohy hvězd a planet na obloze. Souhvězdí zaniklo během první třetiny dvacátého století, když se astronomové dohodli, že budou používat všichni stejná souhvězdí a snažili se najít také shodu na tom, která to budou.

Kvadrantid může být až 120 za hodinu, což je řadí po bok slavných srpnových Perseid a méně slavných, zato ještě jasnějších prosincových Geminid. S těmi mají Kvadrantidy společné nejen to, že jejich aktivita vrcholí v zimě, kdy ve střední Evropě zpravidla jejich pozorování nepřeje počasí, ale i to, že mateřským tělesem není kometa, ale asteroid. U Kvadrantid to je 2003 EH1. Stejně jako Phaeton, který za sebou trousí Geminidy, je i 2003 EH1 podezřelý z toho, že býval kometou, takže pravidlo o tom, že zdrojem prachových zrníček, která ve vzduchu vytvářejí roje padajících hvězd bývají nejčastěji komety zřejmě porušeno není.

Vysoká aktivita Kvadrantid je vždycky jen krátká – trvá pouze několik hodin. Střed letošního maxima připadá na 4. ledna kolem deváté hodiny ráno – to už je u nás Slunce nad obzorem, ale jen několik hodin před tím, během postupujícího ranního rozbřesku, máme šanci zachytit prudký nástup aktivity Kvadrantid. Měsíc v tu chvíli rušit nebude, protože bude na obloze večer. O den dříve, 3. ledna v 5:45 SEČ, se totiž ocitne v první čtvrti a zapadat bude už okolo půlnoci.

Dění na obloze v lednu 2020

Je možné vidět polostínové zatmění?

V následujícím období Měsíc dorůstá. Úplněk nastává 10. ledna ve 20:21 SEČ. A při něm uvidíme zatmění Měsíce. Jestli opravdu uvidíme, je ovšem otázka do pranice. Jedná se o zatmění polostínové, o kterém se traduje, že je očima nepozorovatelné.

Při zatmění se Měsíc ocitá ve stínu Země, ale okolo plného zemského stínu se nachází ještě polostín. Ten vzniká kvůli tomu, že Slunce, jež je zdrojem světla, bez nějž by nebylo stínu, není bodový zdroj světla.

Kvůli atmosféře, která obklopuje naši planetu, je zemský stín nejen temně rudý, ale navíc je jeho okraj velmi neostrý a „hustota“ stínu i polostínu od okrajů směrem ke středu roste. Při zatmění 10. ledna Měsíc procházející polostínem mine plný stín jen těsně, takže na jižním (nestojíme-li na hlavě, pak spodním) okraji měsíčního kotouče bude znát docela nápadné ztemnění. Kdo si pamatuje, jak vypadá úplněk, takto hlubokého polostínového zatmění si snadno všimne. V každém případě lze polostínové zatmění snadno vyfotografovat, protože CCD čip se, na rozdíl od našeho zraku, nesnaží vyrovnávat rozdíly v jasu a zaznamená obraz objektivně.

Lednové úplňky jsou navíc vždycky vysoko nad obzorem a toto zatmění uvidíme večer a v celém průběhu. Za pokus to určitě stojí.

Zákryt Saturnu

Ještě na začátku prosince, při troše snahy a štěstí na počasí, bylo možné večer zahlédnout Jupiter, Venuši a Saturn a ráno zase Mars s Merkurem.

V Lednu se naopak tři planety sejdou u Slunce. Saturn a Merkur projdou konjunkcí se Sluncem a předvedou pozoruhodnou kreaci. Vzhledem ke Slunci se totiž zdánlivě pohybují v opačných směrech. Zatímco Merkur se vůči slunečnímu kotouči hrne ze západu na východ (opět: nestojíme-li na hlavě, zprava doleva), Saturn se sune z východu na západ (zleva doprava). Dne 13. ledna Slunce dokonce planetu Saturn zakryje!

Není třeba smutnit, že nic z toho vlastně nemůžeme vidět na vlastní oči. Všechno se odehraje před kamerami zasloužilé sluneční sondy SOHO – obrázky jsou s přiměřeným zpožděním vystaveny na internetu. Dění v bezprostředním okolí Slunce sledují koronografy C2 a C3. Na tomto vzorku z 29. prosince 2019 je vpravo Merkur a těsně u Slunce Jupiter, který už má konjunkci se Sluncem za sebou:

Tady je ovšem třeba zdůraznit, že ten protipohyb planet je opravdu jen zdánlivý. Merkur se hrne do horní konjunkce se Sluncem (nastává 10. ledna) a prochází tedy při pohledu ze Země za ním, stejně jako Saturn. Obě planety okolo Slunce obíhají stejným směrem, ale do toho se navíc promítá také pohyb Země, který my vnímáme jako pohyb Slunce mezi hvězdami. Výsledkem skládání všech pohybů dohromady vznikne dojem, že planety se posouvají proti sobě, i když vůči hvězdám v pozadí se sunou na stejnou stranu – ze západu na východ.

Protipóly se přitahují

Z planet viditelných prostým okem bez dalekohledu jsou na obloze dvě, a to téměř přesně naproti sobě. Mars je vidět ráno na jihovýchodě a právě se nachází blízko hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra. Jména těchto dvou nebeských těles spolu souvisejí: Ares byl pro starověké Řeky bohem války a Antares je jeho stejně zbarvený protipól (vzor Arktida a Antarktida). Mars je římská varianta boha války, ale stejné spojení rudě zbarvené hvězdy a planety vystopujeme dokonce i v ještě starších kulturách. Počátkem letošního roku však Mars a „Protimars“, na rozdíl od Arktidy a Antarktidy, nejsou naproti sobě, ale vidíme je pěkně pospolu. 20. ledna se k Marsu a Antaru přidá srpek couvajícího Měsíce, který mezi tím prošel poslední čtvrtí (17. ledna ve 13:58).

Naproti Marsu je ovšem Venuše, která je už od prosince je nepřehlédnutelnou Večernicí. Měsíc, musí projít novem (24. ledna ve 22:42 SEČ), aby se k Venuši přiblížil v podobě dorůstajícího srpku. Dvě nejjasnější tělesa noční oblohy se setkají 27. a 28. večer na jihozápadě.

Jímavá scénka bude mít ještě třetího aktéra. Těsně u Venuše se totiž skrývá Neptun. Nejvzdálenější planetu Sluneční soustavy můžeme pozorovat jen dalekohledem. V malém dalekohledu s dvacetinásobným zvětšením by to podle simulátoru Stellarium mohlo vypadat takto:

Neptun se v dalekohledu s takto malým zvětšením jeví jenom jako slabá hvězdička. Jako kotouček jej rozlišíme až v dalekohledu s 200násobným, možná až 300násobným zvětšením. Blízkost Venuše může s vyhledáním Neptunu pomoci. Kvůli rychlému vlastnímu pohybu bližší z planet je však omezena na jediný večer. 28. ledna bude Venuše stále ještě v blízkosti Měsíce, ale od Neptunu už bude moc daleko.

Venuše bude Večernicí až do poloviny jara, zatímco Mars bude naproti ní stoupat a zjasňovat na ranní obloze. Až do léta se budou vzájemně vyhýbat. Společně je uvidíme až na podzim. Tehdy už bude Venuše Jitřenkou a Mars se bude v největším jasu skvět na obloze po celou noc. Rok 2020 bude pro pozorování Venuše i Marsu mimořádně příznivý. A k Marsu se navíc vydají další průzkumné sondy. Máme se v následujících měsících na co těšit.