Mám rád setkávání s lidmi. Před časem jsem byl v Ostravě, kde jsem se potkal se Zuzkou, majitelkou knihkupectví. Její zážitek mě dostal. A byla by škoda o tom nenapsat.
Sedli jsme si spolu. Nejen na kafe, ale také světonázorem a pohledem na kulturu. Byla bohém a idealista. Neskutečně zaměstnaná starší dáma, filantrop a dobrák od kosti. Povídali jsme si více než hodinu.
„Víte,“ olízla zbytek zmrzliny a dodala: „teď si beru na čtrnáct dní dovolenou. Musím vypnout. Měli jsme v práci jednu akci za druhou. Domů jsem se chodila akorát vyspat. Dcera naštěstí vylétla z hnízda. Můj Pepa už je v důchodu, lítá celý den po zahradě, nebo si leští ten svůj milovaný Superb. Říká mu Emil…, to podle zakladatele Škodovky. Pepan už nikam nerajzuje, takže by mu ta plechová potvora stála stejně pořád v garáži. Takže mi ho půjčuje do práce. Jakmile přijedu, prohlíží si auto jako nějaké božstvo. Asi se bojí, že mu to ťuknu. Ani se mu vlastně nedivím. Když jsem třeba minulý týden hledala mobil, našla jsem ho v pračce. Myslím mobil…, ne manžela. Jsem už asi magor. Třeba předevčírem jsem si udělala tak velkou ostudu u místní policie, že stoprocentně vejdu do jejich spisů jako největší kráva Moravské Ostravy a celého Přívozu, to vám teda povím!“
„Tak to mi teda povězte…, co se vám stalo?“
„Měla jsem toho plnou hlavu. Můj chlap toho doma moc nenapovídá, já zase v práci mluvím s lidmi od rána do večera, mnohdy častěji než prodavač z Lidlu. Chtěla jsem si orazit. Prostě si jít zashopovat, jak se dneska normálně říká…, jsem knihkupec, ale taky ženská. Šla jsem do Futura a prošmejdila si obchůdky jeden po druhém. Měli zrovna slevy na jarní zboží, tak jsem pustila peněžence žilou. Po třech hodinách jsem vylezla z obchodního domu na parkoviště. Vypadala jsem jako vánoční stromeček, v každé ruce tři papírové tašky, kolem ramene bimbala kabelka. Rozhlížela jsem se kolem sebe…, chodila po parkovišti neustále dokola. Měla jsem pocit, že mě někdo praštil rezavým pohrabáčem do hlavy. Nemohla jsem najít Emila. Rozbrečela jsem se jako malé děcko, to vám povím!“
„Nedivím se,“ řekl jsem soustrastně, „co bylo dál?“
„Dál? Zavolala jsem policajty. Přijeli během pěti minut, naložili mě do auta i s taškami. Připadala jsem si jako zločinec. Dorazili jsme na služebnu, kde se oba zasahující muži zákona posadili k počítači a začali vyťukávat ten jejich protokol. Pomalu…, jako na psacím stroji!“
„A na co se vás ptali?“
„Na věci, kterým jako ženská vůbec nerozumím. Termín VIN kód jsem slyšela poprvé v životě. Kdyby se mě zeptali na Nerudu, Čapka nebo Karolínu Světlou, to bych dokázala vyprávět hodiny. Ale obsah u auta? Já si do té doby myslela, že to znamená počet nákupních tašek, které se mi vlezou do kufru. Já jen vím, že je to Superb, černý a lije se do toho nafta. To je všechno. Potom chtěli vědět datum registrace auta. To byl konec. Musela jsem zavolat Pepanovi. Toho jsem se nejvíc bála.“
„Jak reagoval?“
„Třásl se mi hlas. Už podle toho poznal, že není něco v pořádku. Povídám mu, že jsem byla nakoupit a…, když jsem vylezla ven, zjistila jsem, že Emil není na parkovišti! A ten prevít se začal smát jako boty pod almarou. Řekl mi, ať se uklidním. Nechápala jsem. Když se dochechtal, vyjelo z něj, že jsem úplně blbá, protože jsem přece ten den jela do práce tramvají. Manžel totiž musel s Emilem na technickou kontrolu. Já kráva na to úplně zapomněla! Až potom mi to v hlavě secvaklo. Najednou jsem si vybavila ten den minutu po minutě!“
Básník Valeriu Butulescu jednou řekl, že Sisyfos nezemře únavou, nýbrž nudou. Zuzana svůj kámen z kultury, knih, umění a krásna tlačí do kopce šíleně dlouho…, pořád dokola. A nevzdává to. Až se budete cítit unavení, vzpomeňte si na Zuzanu. Řeknu vám, mně to docela pomáhá.
Mějte fajn den.
Váš Honza
