Moje babička měla ledničku sedmnáct let. Moji rodiče měli zase stejně starou pračku, která za nimi přišla při ždímání až do obýváku. Dříve spotřebiče vydržely cokoli. Dnes se rozbijí hlavně hned po skončení záruky.
Pro muže zaujímá lednice v životě hodnotné místo. Ani já nejsem výjimkou. A který chlap říká, že to tak není, tak určitě kecá, nebo musí mít nějakou divnou úchylku. Vždyť není lepší jeviště než tento spotřebič naplněný jídlem po vydatném nákupu. Leckterý muž pak dvířka otevře i třikrát do hodiny v domnění, že tajemný skřítek do lednice od poslední návštěvy něco přičaroval. Nevím, jak je tomu u vás, ale ta naše bílá potvora má v sobě asi nějaký skrytý magnet, který mě k ní začíná přitahovat více, než je zdrávo. Děje se tak vždy večer po jednadvacáté hodině…, je to horší než volání divočiny. Každé ráno si vzpomenu na Menšíka, když si zavazuji boty jako Havajec při lovu perlorodek, přičemž se srdceryvně přesvědčuji, že večer už tu bestii nechám na pokoji…, beznadějně.
Žiji v obráceném biorytmu. Už několik let. Večer po deváté hodině procitám k životu, do postele se dostávám kolem jedné až druhé hodiny. Ráno ještě několik hodin po probuzení hibernuji, nastartuji se kolem deváté. A zrovna minulý týden, když jsem v noci pracoval na své nové knížce, se kolem mé bílé lásky začalo ozývat šramocení podobné myšímu hryzání. Zpozorněl jsem. Zprvu jsem se domníval, že se mi to jen zdálo. Zvuk spojený s roztodivným klepáním ovšem zesiloval. Vzhledem k tomu, že máme poblíž lednice tašku se suchým chlebem pro má drahá slepičí děvčata, měl jsem o původu zvuku zcela jasno. Bude to myš. Vstal jsem tiše, do ruky vzal pohrabáč od krbu a s ladností středověkého šermíře jím několikrát cvičně švihl v prostoru. Bohužel jsem sestřelil jednu z tisíce porcelánových zbytečností v našem obýváku…, urazil jsem panence ruku. Vteřinové lepidlo je díky mé šikovnosti nedílnou součástí domácí výbavy…, porcelánová ruka je znovu na svém místě. Ovšem ta moje bude asi vejpůl poté, co si má žena přečte tento blog.
Kousání a klepání zesilovalo. Měl jsem jasno. Představoval jsem si toho malého šedého hajzla, který stojí poblíž tašky se starým chlebem, žvýká suchou kůrku, užívá si života a do toho pokuřuje cigaretu na způsob Marlene Dietrichové. Můj německý boxer vesele pospával opodál, podezřelý šramot ho vůbec neprobudil. Je ale pravdou, že kdyby vedle něj padaly letecké granáty, nerozházelo by ho to.
„Vstávej!“ zakřičel jsem na něj, „…jsi sice pes, ale budeš dělat kočku! Dneska je to moderní! Vstávej!“ Otevřel oči, podíval se na mě tím svým klasickým boxerským vyčítavým pohledem, otočil se na druhý bok a zcela okázale mě ignoroval.
V jedné ruce jsem držel pohrabáč, druhou rukou jsem to nevděčné psisko vytáhl ven z pelechu. „Teď budeš kočka!“ nařídil jsem mu a násilím jej dotáhl k lednici. I přes počáteční vzpouzení se posadil poslušně, ale s dostatečnou dávkou nepochopení. Když se ozvalo další praskání, vylekal se a odběhl zpět do obýváku. Tam se dokonale zamaskoval a dělal, že tam vlastně vůbec není. Až teď jsem pochopil. Německý boxer je tak velká osobnost, že převlékání se za kočku by bylo pod jeho psí úroveň.
„Hrdino! To si říkáš hlídač? Zlaté kočky!“ Poctivě jsem prošel prostor kolem chladničky…, po myši ani stopa. Klepání a šramot ustal. Bylo mi to jasné…, narazil jsem na hlodavce inteligenta.
„Však počkej zítra, Mickey! Koupím ti pastičku se zlatým lemováním!“ procedil jsem mezi zuby. Před usnutím jsem v hlavě spřádal dokonalou myší vraždu.
Ráno jsem informoval manželku o svém nočním dobrodružství s prosbou, aby se pokusila místo činu s ženskou precizností prohlédnout a provést policejní rekognici.
Musel jsem to dopoledne odjet pracovně mimo město. V době, kdy jsem parkoval, mi žena zavolala, že se lednice odebrala do věčných lovišť. Záda s motorem se vtlačila dovnitř a rozdrtila skleněné police. Když ji žena ráno otevřela, veškeré jídlo smíchané se střepy letělo na jednu hromadu k zemi. Při myšlence na klobásy a tlačenku na podlaze mě polilo horko. Bylo mi v tu chvíli stejně, jako kdyby mi umřel člen rodiny. Má věrná bílá přítelkyně mě opustila. Po čtyřech letech. To už je takové malé manželství.
Dnes již mám v kuchyni novou lednici. A sluší jí to. Říkám jí Klára. A snad spolu dáme aspoň pětiletku. I když v to moc nedoufám. Dnešním spotřebičům moc nevěřím. Vy snad ano?
Váš Honza
