Když sedíte v autobuse, modlíte se, abyste cestu v pojízdném skleníku přežili bez úhony. Chcete být neviditelní, aby vám ostatní dali pokoj a vy měli vše za sebou. To jsem ovšem netušil, co tam mohu opět zažít.
Už jednou jsem psal o své cestě autobusem. Člověk při cestování zažije věci, o kterých by se mu v autě mohlo jen zdát, tedy za předpokladu, že nevezme divného stopaře. Má žena opětovně potřebovala auto, proto jsem byl odkázán na cestování veřejnou dopravou. Musel jsem do blízkého města, protože v tom našem máme snad už jen poštu (zatím přežila), ale zbytek věcí musíme vyřizovat jinde.
Na sedadle přede mnou se posadily dvě ženy, možná kolem pětatřiceti.
„To jsem ráda, že nejedu sama. Musím k optikovi pro brýle,“ řekla žena s dlouhými blond vlasy v culíku, „...kam jedeš ty?“
„Jedu na sociálku,“ opověděla její spolucestující, „...to je let, co jsme vyšly základku, viď?“
„To je doba,“ odvětila blondýnka, „ehm..., na sociálku? Co tam budeš dělat?“
„No,“ řekla tiše, „...ani mi nemluv. Jedu na ten OSPOD. Byla jsem předvolaná. Kvůli tomu našemu mladému pitomci, myslím jako našeho syna. Udali nás ze školy.“
„Stejně to bylo neprávem!“ obořil se mladý hoch sedící před nimi. Patka přes oči, na nose začínající beďary.
„Otoč se a koukej před sebe,“ okřikla jej matka, „...že jsi blbej, to nemusíš dokazovat i v autobuse!“ Syn se otočil a ucpal si uši sluchátky od mobilu.
„Já ti nevím,“ řekla zoufale jeho matka, „...já jsem na něj sama. Patrik si našel jinou. Pamatuješ si ještě Patrika ze základky?“
Ta druhá lehce, snad trochu zasněně, přikývla.
„Byl hezký...,“ všimla si zjihnutí v obličeji své kamarádky, „...to jo. Byla to láska na první postel, teda pohled. Naši mi říkali, abych si ho nebrala..., hajzl jeden nevěrnej! Našel si jinou a já jsem na mladého úplně sama. Ve škole si s ním neví rady..., a došla jim trpělivost. Udali nás na sociálku. Tak si představ, že to začalo před půl rokem, co dostali novou učitelku. Sebestřednou, rozvedenou a egoistickou ženskou, která pořád zdůrazňuje své tituly, ale poznámky do žákovské knížky píše s hrubkami. V přírodopisu jim dala v hodině za úkol, aby si nakreslili do sešitu obrázek domácího zvířete. A ten magor nakreslil zubatou veverku!“
„To přece není domácí zvíře,“ usmála se její přítelkyně.
„No...,“ polkla, „...to není. To vím taky. Ale navíc ta jejich učitelka má předkus od katedry až po zadní nástěnku. Tak si to vzala osobně! A od té doby se to začalo sypat. Snažila jsem se mu doma domluvit. Řekla jsem mu s nadsázkou, že ho do té školy už nebudu posílat, že je to pro něj naprosto zbytečné, když se neumí chovat. Povídala jsem mu, že naprosto rezignuji na jeho vzdělávání, protože to fakt nemá smysl..., že prostě půjde k lopatě. A víš, co ten cvok udělal? Vzal si cestovní tašku, zašel za učitelkou, že končí ve škole, protože to máma říkala!“
„Tak to já řeším zase trable s naší Aničkou,“ usmála se ta druhá, „...ona je teprve ve druhé třídě. Už od doby, co chodí do školy, nás doma pořád otravuje, že chce telefon a chytré hodinky. Já si tedy myslím, že na druhou třídu je mobil ještě brzy, ale asi nebude zbytí a budeme jí to muset koupit. Už v tomto věku říká, že je ve škole loser!“
„Co je?“
„Já si to musela najít na internetu, co to znamená! Prý, že je nula! Před nedávnem jsme byli v obchodním domě, procházeli jsme kolem prodejny mobilů, tak ho po nás žadonila. A manžel naší dceři řekl, že to stojí hodně peněz, které teď nemáme a ať počká na Štědrý den!“
„No, však to je v pořádku,“ podotkla kamarádka a klepla syna do ramene, „...sundej ty nohy z protějšího sedadla!“
„Jo,“ usmála se ta druhá, „...to jsme si mysleli taky. Pak asi po měsíci jsme měli třídní schůzky. Ta její učitelka je mladá, dělá ve školství chvíli. Ale bylo mi divné, že si mě celou tu dobu tak nějak divně prohlíží. Když skončily třídní schůzky, poprosila mě, abych ještě chvíli zůstala. Podívala se na mě..., zakoktala se a řekla, že prý naší Aničce těch padesát korun na divadlo zaplatila ze svého. Nemusíme jí to vracet, když nemáme peníze. Chápeš? Ta naše koza se jí svěřila a najednou jsme sociální případ. Já se ti tak styděla!“
Když jsem vystoupil a vydal se směrem k úřadu řešit svůj prošlý cestovní pas, přemýšlel jsem o těch maminkách a jejich dětech. Antoine de Saint-Exupéry jednou řekl, že všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje. Když mě moje malá dcera doma překvapí nějakou hláškou, tak si na ten citát vždycky vzpomenu.
Váš Honza
