Jak můj německý boxer zvládl vánoční stromek

Německý boxer je člen rodiny. A co teprve o Vánocích! Při focení společné sváteční fotky dělá ksichty, nebo mu najednou vyleze něco, co na fotce určitě nechcete. A ozdoby? Ty se přece na stromku nehodí tak, jako do psího pelechu.

Boxer je psisko, které je charakterově jedinečné. Když si ho pořídíte, je to jako další potomek. Není to čivava, kterou vrazíte do kabelky a můžete si ji brát na jakýkoliv mejdan. Je to čtyřicet kilo čisté psí lásky. Je taky pravdou, že na každé bundě mám záplatu. Pokud totiž přijdete z práce, vítá vás tak srdceryvně, že by se kolemjdoucímu mohlo jevit, že vás ten pes třicet let neviděl. 

Jako dítě jsem měl pudla. Takového malého přiblblého prcka, který nám vždy na socialistické Vánoce štěkal na kapra ve vaně, nebo třeba sežral zbytek salátu ze stolu. Na stromku, kde kromě pár zlatých baněk či stříbrných řetězů byly jen kolekce za dobře odvedenou budovatelskou práci, právě čokoládové figurky vydržely jen jeden večer. Zlatý staniol byl přes noc po celém obýváku, přičemž nejvíce v psí kukani. Podezírám své rodiče, že nevěřili tomu, že to přihlouplé kudrnaté psisko přes noc sežralo všechny ty figurky. Určitě byli přesvědčeni, že jsem to udělal já. 

To boxer je úplně jiný level. Přes den vám dává jasně najevo, že tady je. Dokud s ním nejdete ven, aby vypustil ventil, dokáže se chovat jako ultramegamagor. Rozškrábaný rám balkónových dveří je nic proti zahrabaným psím hračkám uprostřed kedlubnového záhonu. Protože žijeme v roztodivném maloměstě, kde každý přesně ví, co má dělat právě ten druhý, mám dům pod kamerami…, ale to vlastně nepotřebuji. Můj pes je nahrazuje. Nazval jsem to „systém Kelišová“. Pes se postaví na plot a během vteřiny otáčí hlavou pořád dokola, aby zjistil, co se vše děje. Poté běží zaškrábat na balkónové dveře. Vy jej vezmete domů, otřete packy v domnění, že si konečně lehne a usne…, během vteřiny je zase venku, protože někdo další si dovolil projít kolem našeho plotu.

„Všechno mám zničené,“ hartusí má žena, „…další záhon, zmetek jeden chlupatej!“ 

Opět se u mě objeví výčitky svědomí, protože jsem to byl já, kdo toho tyranosaura přivedl domů. A právě tato psí obluda večer přešlapuje u gauče. To přijde jeho omlouvací hodinka. Přileze a vykulí své prosebné psí oči, kterým nelze odolat. Vyskočí si na lenošku, stočí se k manželce, tím si ji každý večer prostě koupí…, a já se tlačím v malém křesle. Kdosi jednou řekl, že pokud chcete boxera, dejte mu procházku a gauč…, a on vás bude do konce života milovat. Měl pravdu.

Při vánočním stromku jsem se obával, že jej náš pes nenechá na pokoji. Když čtu statusy boxerské skupiny, jsou na likvidaci této vánoční ozdoby právě tato plemena vynikajícími odborníky. Mnohdy se zaradují, že jim páníček přinesl záchod do obýváku. Stromečky proto majitelé boxerů přivazují k trubkám od ústředního topení, k šuplíkům či je staví na skříně. My jsme to riskli. Zprvu si stromeček očichal, následně se kolem něj začal motat tak mohutně, že měl kožich plný jehličí. Pomohlo staré dobré: „FUJ!“ Ráno nás ovšem přivítal s vánoční ozdobou v tlamě. Naštěstí je zvyklý, že nesmí zkousnout. Neumím si představit, že bychom přes svátky hledali veterináře, aby páčil z boxerova břicha zaseklou plastovou baňku. Ozdoby tedy putovaly do vyšších stromkových pater. Když viděl, jak mu nadávám, dal stromku pokoj. Pochopil, že „systém Kelišová“ je větší zábava. Šel opět k plotu a jal se znovu hlídat. Za svou rodinu by totiž položil život. A já prostě dodávám: „jednou boxer, navždy boxer!“ Vy, co je máte, mě snad chápete.

P.S. A pamatujte, že čím větší petarda, tím větší idiot! Peníze za petardy dejte raději pejskům.

Váš Honza