Do obchodu musíme všichni. Hlava plná problémů a starostí, dovolená přede mnou. Stal jsem se svědkem, že kvůli rohlíkům lze někoho polít dehtem a posypat peřím. Fakt je to s námi tak zlé?
„A opalovací krémy…, alespoň dva,“ připisovala žena na nákupní seznam další položky. Za tu dobu, co jsme spolu, mě má přečteného. Ví, že co si nenapíšu, pro mě vlastně vůbec neexistuje.
„To si zapamatuji, nejsem sklerotik,“ snažil jsem se obhájit. Žena mě přerušila, usmála se a dodala: „…hele, já tě znám. Ty seš schopný přinést tisíc jiných věcí, ale to nejdůležitější ne!“
Je pravda, že věcí, které podle mě zaručeně potřebujeme, máme plnou půdu. Jsem už prostě takový.
„A ještě Paralen a Valetol…, víš, že tě na dovolené vždycky bolí zuby! A udělej ještě běžný nákup. Ten máš na druhé straně toho lístku!“ pokynula manželka. Papírek skončil v zadní kapse kalhot. Já vyrazil do obchodu.
Místo, které obvykle přetéká nákupními vozíky, zelo naprostou prázdnotou. Až tam mi to teprve secvaklo. Je čtvrtek. Den slevových akcí. V tuto dobu nakupují výhradně senioři, nebo lidé s velkou dávkou odvahy. Po delší době jsem se dočkal vozíku a vešel lítačkami dovnitř.
U vitríny s pečivem stála asi třicetiletá maminka, která do pytlíku házela jeden rohlík za druhým. Malému synovi ve vozíku vrazila jeden do ručičky, čímž uklidnila jeho srdceryvný pláč. Starší holčička stojící vedle reagovala velmi podrážděně: „…mami, proč si Petr vždycky všechno vyřve? To je tak nespravedlivé!“
„Sofie,“ reagovala zjevně hodně unavená maminka, „snad mu nebudeš závidět?“
„Já už chci, aby se táta vrátil…, ty bráchovi nadržuješ úplně ve všem!“
„Proboha,“ vykřikla matka, „nebudeme to tady řešit!“
U regálu se zeleninou měli okurku na salát v akci. Poslední dvě na mě pomrkávaly na dně zelené bedny. Než jsem se k nim dostal, předběhla mě rychlostí zdatné Sokolnice asi sedmdesátiletá žena.
„To vy jste chtěl tu druhou, že?“ pousmála se na mě, „tak to musíte přijít dřív. Já tu ve čtvrtek chodím už na sedmou ráno, ale dneska jsem byla u doktora. Víte, já musela našemu dědovi pro prášky. On už nemůže na nohy. A on rád ty krouhané okurky, víte? K obědu. Já je mám ve skleníku, ale sežrali mi to slimáci! Máte skleník? Asi ne, to vy mladí neznáte! Já vám nevím, jak bojovat proti těm hnusným slimákům, … nevíte, co na ně zabírá? Já už zkusila všechno, i ty modré kuličky, co je mají zabít. Oni jsou snad zmutovaní, nebo co. Přežijí všechno. Víte co? Vy jste mi sympatický, vezměte si jednu. Já tu stejně zajdu ještě zítra ráno!“
Okurka mi přistála ve vozíku. Dáma se otočila a začala se prohrabávat v bedýnce s brambory.
Prošel jsem si znovu nákupní lístek. Až na pár drobností se mi podařilo koupit vše, po čem má drahá polovička toužila. Postavil jsem se do řady k pokladně.
„Vzala jsem vám pytlík rajčat,“ ozvalo se za mými zády. Otočil jsem se. Za mnou stála má okurková seniorka, podávala mi pytlík a smála se na mě, jako kdyby mi předávala sáček s brilianty.
„Ale já je nechtěl,“ polkl jsem naprázdno.
„Nevykládejte,“ řekla stroze, „kdo by nechtěl rajčata za sedm. Berte…, nebudou!“
„Tak děkuji,“ nechtěl jsem ji urazit. Vzhledem k tomu, že mám rajčat plnou zahradu, bude se na mě žena dívat jako na magora.
„To je hrozné, co si dnes ti mladí dovolí, viďte!“ podotkla důchodkyně a poukázala na mladou maminku, kterou jsem viděl u rohlíků. Stála ve frontě těsně přede mnou. Její chlapec seděl ve vozíku celkem klidně, ale malá Sofie kopala do stojanu s cukrovinkami před kasou.
„Sofie!“ křičela tvrdě maminka, „Sofie! Uklidni se!“
„Já tu čokoládu chci! Kup mi ji! Hned!“
„Ne! Čemu nerozumíš? Ne!“
„Táta by mi ji koupil, slyšíš?!“
„Ten tady není! NE! Nekoupím ti ji. A jestli chceš dostat za uši, tak ještě chvíli dělej ostudu!“
Holčička založila ruce v bok. Rukou silně udeřila znovu do toho stojanu. Naskládané čokolády se vysypaly na podlahu. Maminka je rychle posbírala a vrátila zpět. Šlo na ní vidět, že je na konci svých sil.
„Hlídejte si tu mladou!“ okřikla maminku prodavačka za kasou, „takové děcka mám fakt ráda. Rozbijí tady všechno a já to pak platím ze svého!“
„Promiňte,“ řekla tiše Sofiina matka a začala na pás vytahovat zboží.
Prodavačka s dlouhým copem vzala do ruky pytlík pečiva a arogantně dodala: „…kolik máte rohlíků?“
„Osm!“
„Jo? Osm?“ reagovala prodavačka, „já tam vidím deset! Kdyby to tak udělal každý, tak jsem bez výplaty, madam!“
„A co ten rohlík, co snědl ve vozíku váš mladej?“ ozvalo se za mnou. Okurková seniorka vrazila mamince dobře mířenou slovní facku.
Nevydržel jsem to napětí, sáhl do kapsy a podal prodavačce desetikorunu.
„Co já s ní?“
„To je za ty rohlíky!“
„Vy jste asi rodina, že?“ řekla ironicky prodavačka, „to se máte čím chlubit!“
„Po tom je vám kulové,“ řekl jsem ostře. Viděl jsem, jak mladá maminka odchází z obchodu. Před východem se otočila a zamávala mi. Sofie, snad z lítosti, maminku pohladila po předloktí a chytila ji za ruku.
„To bych ta rajčata a okurku dala tomu pravému,“ ozvalo se za mými zády. Seniorka hrábla do mého vozíku a pytlík darovaných rajčat a okurku si vzala zpět. Taky dobře. Doma jsem ta rajčata alespoň nemusel vysvětlovat. A okurka? Ta nebyla na seznamu.
Váš Honza
