Jak mi bylo líto malé Terezky

Práce v dětském domově je zajímavá, byť se na ni společnost často dívá přes prsty. Kritici si ovšem nezkusili, co je to dělat vychovatele dítěti, které si prožilo ve vlastní rodině to, co si mnozí z nás neumějí ani představit.

V dětském domově není každý den stejný. Máte před sebou kopu dětí, o které se rodiče nemohli, nechtěli či nedovedli postarat. Děti se také podle toho, co v životě zažily, chovají k okolnímu světu, často pak i k sobě samotným. Chyba však není v samotných dětech, ale v systému.

Zažil jsem případ, kdy jsme upozornili na rodinu, kdy na dítěti byla páchána velmi nepěkná trestná činnost. Učinili jsme oznámení na orgány, které by tuto situaci měly řešit – rodičům byla ovšem dána další šance (podotýkám, že už asi dvaatřicátá). Situace se v rodině nezlepšila, rodina dál žije svůj šťastný „dávkový“ život v jedna plus nic v počtu asi patnácti lidí. A nic se neděje.

Část společnosti je utvořena tak, že na lidi z ústavní výchovy a jejich organizace kouká jako na obyvatele „Mordoru“. Nejsme pěstouni, ale ten zlý děcák. Podotýkám, že na ty, kteří se vrhli na dráhu profesionálních pěstounů a dělají svou práci dobře, pohlížím velice pozitivně. Jejich činnost, pokud je dělána nezištně a pro blaho dítěte, je velmi chvályhodná, ovšem péči o děti to nespasí.

Pokud se stane zázrak a dítě je nakonec po všech zásazích „nestátních ziskovek“ skutečně z patologické rodiny odebráno, bývá hledána pomoc jinde, většinou u rodiny. Hledají se tety, strejdové, bratři, sestry či pěstouni. Pokud se nezadaří, hledají se další pěstouni. Při druhém či třetím umístění se u dítěte boří víra ve stabilní rodinu. V období dospívání, zažili jsme takové případy, se pěstouni někdy nedokáží s dítětem „domluvit“. Takto „rozlítané“ dítě pak přichází do dětského domova. Přichází v období, které je nejsložitější. Má za sebou několik neúspěšných pěstounských pokusů, často i kariéru patologického chování. Takto se projevuje i ve školách, na veřejnosti. A kdo za to v očích veřejnosti může? Nikoliv dětský domov, což slýcháváme, ale právě nedokonalý sociální systém.

Jakákoliv péče, která nahrazuje stabilní rodinu, není ideální. Ale bourat páteřní systém dětských domovů, který (sice s chybami) funguje a nahrazovat jej něčím, co budeme zkoušet, považuji za nestabilní řešení. Zaměřme se na to, aby se pracovalo s rodinou. Udělejme maximum pro to,  aby se děti do jakéhokoliv ústavu nedostávaly. Neustále jen hasíme požár, ale neřešíme, aby rodiny fungovaly. Systém nárokových dávek to nespasí.

Před krátkým časem jsem se účastnil jedné akce pro rodiče v místní mateřské školce. Plácek pod pódiem zahrady byl nacpaný rodiči k prasknutí. Za pódiem se chystaly děti na své představení. Připletla se ke mně malá dívenka, říkejme jí Terezka, z našeho dětského domova. Podívala se na mne uplakanýma očima a zeptala se mě naprosto čistě a z hloubky své prosté dětské duše: „…pane řediteli, kde je moje maminka? Kde jsou moji rodiče?“

Dělám tuto branži dlouho, ale jsou situace, kdy vám jednoduše dojdou slova…, prostě nevíte, co na to říct. Možná by mi ti chytrolíni od zeleného stolu poradili. Ale pomoct postavit Terezčinu rodinu na nohy, by asi v tomto případě dávalo větší smysl.

Váš Honza