Jak mi bylo blbě aneb Jak jsem se po třicáté rozhodl, že přestanu kouřit

Čísla nakažených ve městě začala padat dolů, stejně jako stres. A tak jsem si jednu sobotu uvařil kafe, zapálil si cigáro, natáhl si nohy a liboval si, že mám před sebou hezký den. A právě tehdy řeklo mé tělo dost.

Ten rok byl divný. Hodně divný. Nemyslím kalendářní rok, ale ten kovidový. Zpočátku jsme se všichni tak nějak báli. Při zakašlání protijdoucího jsme vytahovali šestiraňák z kapsy, roušku jsme si ušili sami, protože jsme byli „best in covid“. Potom jsme pomalu přebíhali na druhou stranu barikády. Ona opatření se dodržují hodně špatně, když ti, kteří by měli být vzorem, si s nimi hlavy nelámou.

V práci jsme statečně odolávali přesně rok. V březnu nás ovšem ten čínský hajdalák dostihl. Díky velkému odhodlání všech jsme se prevíta v budově zbavili během tří týdnů. Byly to ovšem velmi těžké a stresové týdny. Sloužit v kosmických oblecích či absolvovat bouřlivé hovory s hygienickou stanicí znamenalo pro všechny velké vypětí. Jídlo se přes den odbývalo, člověk se napráskal večer natolik, že vypadal jako špatně napěchovaná jitrnice. A těch cigaret. Kouřím už více než pětadvacet let. A díky tomu, že jsem propadl kouzlu zahřívaného tabáku, který se dá kouřit vlastně všude, padly k večeru občas i dvě krabičky. Občasné pálení jícnu se večer zahnalo sklenicí studeného mléka, jsem přece chlap, musím vydržet všechno, i období toho čínského hajzla.

Čísla nakažených ve městě začala padat dolů, stejně jako stres. Občas, vlastně jen na pár minut denně, o sobě dalo vědět i sluníčko, proto člověk přicházel na pozitivnější myšlenky. A tak jsem si jednu sobotu uvařil kafe, zapálil svou milovanou cigaretu, natáhl si nohy na protější židli a liboval si, že mám před sebou den, kdy se budu věnovat své dcerce a čtyřnohému desetiměsíčnímu chlupatému synovi (německý boxer). Když jsem dopil hrnek voňavého pressa, žaludek dal najednou vědět, že je tady taky a že chce mou břišní stěnu velmi rychle opustit a odejít. „Choval ses ke mně jako čuně, odcházím k sousedovi!“

Nevím, jak to v takových situacích máte vy, ale já běžím do lékárničky, vyházím z ní to, co na daný problém najdu, přičemž spolykám vše, co by mohlo pomoci.

„Tatínku,“ pohlédla na mě dcera, „tebe bolí bříško? Jsi snědl nějakého lumpíka, že?“

Přikývl jsem. Mléko, napadlo mě…, to mi vždy pomůže…, pomohlo, ale jen na chvíli. Měl jsem v tu chvíli pocit, že jsem mimo ty dva rohlíky, které jsem měl na snídani, snědl snad všechna zvířata z Noemovy archy. Bolela mě střeva, žaludek se v pravidelných intervalech stahoval jako sušená švestka, pálení jícnu až k ohryzku. No, nedá se nic dělat, musíš k doktorovi. Mám to totiž tak, že k doktorovi chodím až tehdy, až selže domácí péče a pomoc lékárníka. Musel bych si totiž nafackovat, kdybych lékaře v době kovidové otravoval třeba žaludečním vředem, kýlou či jinou banální nemocí.

V čekárně u lékaře v jiném městě jsem byl já a jedna cizí paní. Kousek opodál měl dveře jiný lékař, čekárna narvaná k prasknutí, na konci chodby schody do patra k jiným oddělením, do přízemí na patologii. Všichni sedící měli na sobě kačení ksichty, někteří na půl žerdi s nosem ven. Čtyřicet minut nevyšla ze dveří ordinace mého lékaře ani noha. Bralo mě spaní. Posunul jsem si kšilt blíže nosu, opřel se zády o zeď a rukama si držel žaludek, který zřejmě mířil na oddělení patologie v přízemí.

V tu chvíli jsem měl chuť si zapálit. Jako správný feťák jsem měl nachystanou i variantu elektrožvára. Vstal jsem a vlezl do dveří od toalet. Očekávaný radostný pocit se však nedostavil, žaludek mě dokopal lépe než Terminátor Vémola v kleci. Vrátil jsem se zpátky do čekárny. Musel na mě být žalostný pohled, protože další pacient, který mezitím zasedl mou dřívější židli, mě pustil sednout.

„Tak kolik vás tady je?“ ozvalo se ve dveřích ordinace. Zdravotní sestra, která působila dojmem poctivé agronomky s několika diplomy za zásluhy, si vzala mou kartičku zdravotní pojišťovny a dodala: „…a co je vám?“

„Bolí mě žaludek, střeva a vlastně všechno. Jde mi to až do krku…,“ nestihl jsem dopovědět. Oči se jí rozzářily jako pyromanovi, který po dlouhé době vidí plamínek a s patřičným patosem zakřičela: „…v krku? Tak to máte kovid, chlape! Co tady lezete mezi zdravé lidi? Jste normální?“

„Já kovid nemám, madam!“ snažil jsem se hájit, „to vám mohu garantovat!“

„No, tak to teda máte, chlape bídná! Žaludek a pálení v krku jsou jasné příznaky! Běžte domů!“

„Sakra, mně je vážně zle, potřebuji pomoc!“

„Kdy naposledy jste si dělal test?“ snažila se svůj boj se mnou neprohrát.

„Nedělal! Proč? Jsem očkovaný. Mám asi měsíc po druhé dávce. Jestli chcete, v mobilu mám certifikát!“

„Ten si strčte někam. Ten já mám taky! Ale i tak vám garantuju, že máte kovid!“

Lidi v čekárně se ode mne začali pomalu odtahovat. Připadal jsem si, že mám snad lepru či mor.

„Víte co,“ vstal jsem prudce ze židle, „polibte mi s tím kovidem záda. Jdu pryč, nenechám si tady nadávat.“

„No, tak snad nebude tak zle,“ řekla sestra. Vrátila mi kartičku a dodala, „pojďte dovnitř.“ Upravil jsem si propocený respirátor a šel za ní.

„Musím vám udělat test,“ řekla sestra, „jinak nesmíte do dveří k doktorovi. On je na to háklivej!“

„Víte co, tak mi jej udělejte, ale vyhodíte zbytečně peníze,“ odvětil jsem, ale to už mi z očí tekly slzy, protože špejli mi zarazila za mou drzost snad až do mozku.

„Tak, a teď zapínám stopky,“ řekla sestra.

„Vy někam běžíte?“

„Nedělejte si legraci. Pan ministr řekl, že patnáct minut, tak patnáct minut.“

„Ale to snad jde vidět dříve? Testujeme v práci děti dvakrát týdně a s takovou bychom výuku začali až po obědě.“

„Vy si to dělejte, jak chcete,“ odsekla, „ale já se držím návodu!“

Patnáct minut jsem koukal do stropu.

„Dobrý je to..., tady máte kartu a běžte za doktorem," řekla sestra.

Je pravdou, že doktor se mi věnoval opravdu příkladně. Prohmatal mě všude, kde to nelechtalo, nasadil léky, které do 48 hodin opravdu zabraly. Poslal mě však za kolegou kvůli štítné žláze.

Mám na ní deset uzlů, některé hodně blízko hlasivek. Věta „přišel jste pozdě“ se mnou opravdu zamávala. Štítná žláza musí ven. Do druhého dne jsem musel čekat na výsledky, jestli je to ta lepší varianta či nikoliv. Ta noc byla opravdu hodně dlouhá. Když mi řekli, že je to nezhoubné, padaly mi slzy jako hrachy.

Na cigarety jsem od té doby ztratil chuť. Je ovšem pravdou, že s odstupem času se chuť občas objeví, a někdy hodně silná. Snad se mi to tentokrát podaří zvládnout. Ale teď je ta motivace hodně silná. Sedí vedle mě, maluje si omalovánku s jednorožcem a hezky se na mě u toho malování směje. Tak aspoň kvůli ní!

Váš Honza