Jak mě skolila chřipka aneb Závěť mám už hotovou

Vím, že jeden blog o chřipce jsem již napsal, ale ta bestie na mě po roce znovu zaútočila. Lstivě, plíživě a úskočně zlikvidovala mé mužské ego. Bolí mě i pyžamo, které na sobě mám. A nikde žádné slitování. Dobře mi tak.

Začalo to už před vánočními svátky, kdy moribundus zasáhl mou drahou polovičku. Naše dcera ze školky nosí pořád nové zákeřné mutace, v místní lékárně už bychom mohli mít i zlatou slevovou kartu. Moje děvčata se v chřipce a nachlazení plácají již druhý měsíc a předávají si ji jako míček na tenisovém zápase. Já odolával. Statečně a se ctí. Až do včerejška.

„Běž dát slepicím,“ halekala na mě má žena ležící na kanapi v obýváku za obrovskou horou posmrkaných kapesníků, „…ty neslyšíš, jak řvou hlady?“

Prostě úžasné rodinné odpoledne. 

„A obleč se,“ dala mi další ze svých pravidelných denních životních mouder, „…fouká tam!“

„Hele,“ pousmál jsem se škodolibě, „…nechceš podat kapesníky? Já nemocný nejsem! Samozřejmě, že se o naše opeřená děvčata postarám! I peří jim počešu!“

Pochopitelně jsem do mrazu vyběhl jen v obyčejné mikině.

Večer se ozvala rýma. Plíživá bestie, která nepozorovaně zabetonovala obě nosní dírky. V tu ránu jsem věděl, že moje poslední hodina je tady. Vzal jsem si paralen a uvařil horký čaj.

„Nechceš podat kapesníky?“ vpálila mi mou odpolední invektivu žena, která s horečkou stihla uklidit, vyprat, vyžehlit a vytřít celý dům ve stavu, kdy se já pídím po papíru a tužce, abych sepsal svou poslední vůli. Zároveň si kontroluji všechny tělesné funkce, protože člověk nikdy neví, z které strany ho zubatá setne kosou. 

„Ne!“ řekl jsem ostře, „mám je obyčejnou rybu!“

„Rybu?“

„Hepčí…,“ řekl jsem s ucpaným nosem, „…rýmu!“

Teplota 37, 5. Kritický stav. Zamlžuje se mi pohled. Ztrácí se mi chuť, čich je ten tam. Přestávám slyšet. V hlavě si začínám probírat, jakou pohřební hudbu budu chtít zahrát. V telefonu hledám číslo na našeho faráře. Mezitím žena stihla udělat večeři, podat léky dceři a sobě samotné.

Prostě úžasný rodinný večer.

Ráno jsem se probudil s nosem velikosti desátníka Klingera a s designem dítěte z afrického vnitrozemí. Máme to těžké, pánové. Věda mluví jasně. Ženy bolest lépe snáší, jsou na to od pána Boha lépe seřízené. Proto si v těchto chvílích uvědomím, že bez nich bychom byli úplně v pytli.

Váš Honza