Jak jsme marodili aneb Vánoce podle Google

Ve vzduchu lítá zase nějaká ludra. Dva roky zpět si člověk musel udělat test, aby věděl, jestli má čínského zmetka. Všude lockdown. Dnes mají lockdown akorát slepice. Má žena má zase chřipku. Salát bude letos asi na mně.

Naše děti nejsou izolovány od okolního světa. Proto občas nějaký chřipkový virus zavítá i mezi nás. Teď před Vánocemi to byla celkem síla. Děti padaly jako švestky, s nimi i personál. Moje statečná žena do dvacátého prosince odolávala ze všech sil. Jsme spolu téměř dvacet let, ale takto nemocnou jsem ji ještě neviděl. Za dobu manželství jsem to byl právě já, kdo v případech, kdy dostal pánskou smrtelnou chorobu na čtyři (rýmu), upravoval závěť. Já to byl, kdo u teploty 37, 4 hledal telefonní číslo na pohotovost a vybíral hudbu a seznam smutečních hostů. Kdesi jsem četl, že ženy za odolnost proti chřipce vděčí svému estrogenu. Ten jim evolučně pomáhá v boji proti nemocem, které muže ukládají do polohy ležící mrtvoly. Takže za to může příroda, milé dámy…, my ne. 

Je pravdou, že bez manželčiny přítomnosti si nedovedu pomalu ani namazat chleba. Rodinu dělá vždycky žena, to si pánové musíme uvědomit. A když tento důležitý element vypadne, je to pro nás (zhýčkané muže) velký problém. Troufám si říct, že je to srovnatelné se světovou energetickou krizí. „Padnout čtyři dny před Štědrým večerem,“ říkal jsem si, když jsem šel z práce, „…to je rána pod pás!“ Ovšem, když jsem viděl, v jakém je stavu, politoval jsem ji. Přijal jsem tuto velkou výzvu s dávkou mužské hrdosti. Musím se o ni postarat a zároveň zabezpečit celou domácnost. A to je nejen dům, úklid, praní, vaření, péče o šestiletou dceru, ale také sedm slepic a velmi bujarý tříletý německý boxer. 

„Dáš to,“ řekl jsem si, když jsem naprosto v rozpacích stál u automatické pračky, „…dneska to spolu roztočíme, drahoušku!“ No, nechtěla se točit. Musí nastoupit tchyně, ta už bude vědět, jak roztočit ten pekelný stroj. Manželka již několik hodin spala v ložnici, proto jsem oblékl dceru do zimního počasí a vyrazili jsme pro babičku. Ta souboj s pračkou hravě zvládla. 

Na mě zůstalo vysávání. Máme sice tu jezdící bestii, ale žena říká, že je třeba občas vytáhnout i velký vysavač, protože náš robot, kterému říkáme Evžen, nezajede úplně všude. Zde jsem exceloval, vysavač i myčku nádobí jsem hrdě pokořil.

„Tati,“ divila se moje dcera, „…pojď si hrát, já se nudím! Pojď si kreslit!“ 

„Miláčku,“ snažil jsem se ji uklidnit, „...já musím ještě vytřít! A nachystat večeři!“ 

„Ale já si chci hrát!“

Mezitím si náš pes stojící venku usmyslel, že by rád dovnitř. Zablácenými packami skočil po balkonových dveřích tak velkou silou, že se provazce bláta roztekly po skle jako čokoládová zmrzlina na bílém dětském triku uprostřed parného dne. Balkonové dveře dostaly před vytíráním přednost. Když jsem se objevil na terase s hadrem, vodou a přípravkem na sklo, naše slepice o sobě daly vědět velmi hlasitým kdákáním. Vybojovaly si tímto prvenství. Položil jsem přípravky na čištění skla a jal se ukonejšit těch sedm hladových zobáků. Z obývacího pokoje mezitím volala má dcera s dotazem, co bude na večeři. Babička se jí sice nabídla, že něco přichystá, ale to malé dítko tvrdohlavě trvalo na mém autorství. Babička šla do patra žehlit, já se pustil do vaření. Říká se, že na špagetách se nedá nic zkazit. Aspoň doteď jsem si to myslel. Bohužel jsem v době vaření běhal od stírání okna a podlahy k vybarvování omalovánky s jednorožcem, takže se mi špagety podařilo rozvařit. Nehroutil jsem se z toho, protože jsem aspoň připravil slepičí specialitu na ráno. Dcera i babička se nechaly umluvit na rohlíky se šunkou, pes se mnou soucítil a spokojil se s granulemi.

Bylo něco po půl osmé, kdy jsem musel dceři vyfénovat vlasy a zkontrolovat vyčištěné zuby. Potom následovalo čtení pohádky na dobrou noc spojené s vysvětlováním, co je to chřipka, proč maminka celý den spí. Jakmile dcera usnula, pustil jsem se studia receptů na bramborový salát prostřednictvím Googlu. Moc jsem z toho nebyl moudrý. Nechápu, jak podle toho mohou ženy vařit. Špetka nebo hrstka jsou míry, které jsou mimo můj rozumový časoprostor. Druhého dne jsem v práci vyzpovídal zbytek personálu, posbíral finální podobu receptu, zapsal si vše potřebné a hrdě kráčel k domovu.

K mému překvapení stála moje paní v pyžamu v kuchyni s hotovým salátem. Je se mnou opravdu dlouho, má mě přečteného. Je prostě úžasná i s horečkou 38, 5.

Je to chřipkový salát. Ale věřte, že sakra dobrý. 

Pěkné a zdravé svátky všem.

Váš Honza