Jak jsme jeli na výlet

„Táto, uděláme si pořádný výšlap,“ řekla mi žena ráno u snídaně. Měl jsem toho za celý týden v práci dost, proto se mi s touto větou vize proflákané soboty rozplynula velice rychle. Ale uvědomil jsem si, že svět je ještě fajn.

Pro svou ženu udělám cokoliv. Dokonce si začínám nazouvat i pantofle…, teda jenom někdy. Podložky pod hrnek a vagón polštářů jsou již několik let součástí mého života. I k těm keramickým zajíčkům, domečkům, soškám, deseti šitým panenkám, obrázkům, kytičkám, sedmnácti lucernám či osmi drátěným andílkům udržuji pomyslnou úctu. Oproti tomu si moje žena zaslouží poklonu, protože žít se mnou, je důvodem k umístění bronzové pamětní desky či udělení medaile za zásluhy…, i když jsem přesvědčen, že by ji z rukou hradního pána v koňském postroji nikdy nepřijala.

Máme rádi Vánoce. Celý prosinec zdobíme naši domácnost do svátečního nádechu s takovým úsilím, že vypadá jako z vánočního katalogu Ikea. Jakmile svátky končí, zaplaví náš dům první jarní květiny ze supermarketů a společně nadáváme na sníh a lyžaře. Oba pak vyhlížíme jaro už dva dny po Silvestru a všude přítomný sníh považujeme za Boží pomstu. Já si sice uvědomuji, že nadcházející roční období znamená začátek dřiny na zahradě, ale to prostě k tomu patří. A právě tuto sobotu se sluníčko rozhodlo, že zpříjemní den svou přítomností, což mé ženě vlilo energii do žil. Teplo a slunce má na mou ženu stejný vliv, jako na letitého alkoholika pohled na srovnané lahve rumu v domácím špajzu. 

„Táto, uděláme si pořádný výšlap,“ řekla mi sebevědomě ráno u snídaně. Měl jsem toho za celý týden v práci dost, proto se mi s touto větou vize proflákané soboty rozplynula rychleji, než čeština vietnamského obchodníka při kontrole ČOI.

„Pojedeme vlakem do Karlovic a potom pěšky domů lesem,“ specifikovala žena svůj plán. Moje malá dcera vykřikla radostí: „…jůůů, vlakem! Hurá!“ Jasná a zákeřná přesilovka. Ještě, že můj pes je zástupce mužského pohlaví.

Ihned po obědě mi na zádech přistál batoh plný svačin a všeho možného. Promluvil jsem se svým psem, aby se psychicky připravil na to, že poprvé budeme mít na sobě náhubek úplně všichni. Nastoupili jsme do vlaku, teda jen moje holky, já musel vynést do schodů své 28 kilové psí potěšení s vyčítavým výrazem v čenichu. Rachotící železné obludy nazývané Vrbenská střela se totiž příšerně bál. Jakmile se dal vlak do pohybu, pes se rozklepal po celém těle, já se dusil v respirátoru a dcera pokračovala ve svém hlasitém monologu popisujícím jednoznačné nadšení z výletu. Má dcera má teď „a proč“ období, které často způsobuje, že večer sedíme s ženou mlčky na sedačce s pohledy odsouzenců smířených s popravou, přičemž dcera po nás chce jednu a tutéž odpověď pořád dokola. Proto jsme po celou cestu vlakem odpovídali na otázky „kdy už tam budeme?“ či „copak je to za stromeček?“ s notnou dávkou trpělivosti.

O smysluplnosti celé akce jsem poprvé zapochyboval, když jsme vystoupili z vlaku a já stoupl oběma nohama do bláta. Vzhledem k tomu, že mám staré zimní boty, protože kdybych si šel koupit nové, napadl by mě u regálu ten malý hajzlík z Wu-chanu, změnila se mi obuv během několika vteřin na dvě malá akvária. Řekl jsem si: „zachováš si úroveň, rodina potřebuje pohyb, mlč a neprotestuj!“ Než jsem dokončil myšlenku, zradily mě boty podruhé. Uklouzl jsem tak šikovně, že jsem padl na záda do bláta. V tu chvíli jsem vypadal jako brouček, který se překulí na krovky, kope a neví, jak se dostat zpátky. Bahno mi stékalo za krk, z kalhot se staly plavky. Pes pochopil, že se najednou nalézám vývojově níže než on, proto mi začal horlivě olizovat ucho. Dcera s manželkou se smály na celé kolo, chopily se ubrousků a začaly mě obě čistit.

Moje  téměř pětiletá dcera se slitovala nad mým zoufalým výrazem, chytila mě svou malou ručičkou za mou zablácenou dlaň a řekla mi:  „neboj, to bude dobrý!“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že svět je ještě v pořádku. Díky tomu jsem zapomněl na všechna úskalí, která mi už rok pijí krev. Najednou bylo pryč mé osobní zklamání z víry v demokracii a ve stát. Najednou mi přestala vadit i ta voda v botách.

Svět je ještě hezký, koukejte se jen tím správným směrem!

Váš Honza