Počasí připomíná podzim. Koupaliště jsou prázdná jako státní kasa, proto jsme vyrazili do Ostravy porozhlédnout se, co zrovna v bytovém designu frčí. Tam jsem zjistil, že chlap je ohrožený druh.
„Chčije a chčije,“ řekl by děda Komárek při pohledu ven z našeho okna. Počasí druhé poloviny prázdnin je příjemné asi jako skelná vata na holém zadku, našeho psa bys ven nevyhnal. Má drahá polovička naštěstí nepatří k ženám, které tráví každou volnou chvíli „šopováním“, ovšem švédská nábytkářská firma je jejímu srdci blízká…, no a mně baví dělat své manželce radost. Dokáže se totiž obchodem courat i několik hodin, protože jí dělá dobře pokukovat po zařízených interiérech. Já mám zase dostatek času prohlížet si novinky oblíbené nakousnuté elektroniky, posedět si v kavárně či prohlížet nové knihy. Těch mám doma už tolik, že v důchodu, pokud se ho dožiju, je nebudu stačit přečíst.
Parkovat na tomto místě v neděli po obědě je o život. Řidičské zkušenosti jsou vám v tomto případě platné asi jako ponožka na dřevěnou nohu. Bruslíte kolem dokola a říkáte si, jestli slušnost a zdvořilost není u této činnosti na škodu. Sotva najdete místo, podjede vás bez blinkrů někdo jiný a vy čumíte jako husa do flašky, jestli se vám to nezdá. Po dvaceti minutách jsem vpasoval své auto mezi dvě další, jejichž majitelé vůbec neřešili parkovací čáry a já se proto dostával ven jako tankista u Stalingradu. Moje děvčata se šla rozplývat nad novými květovanými vzory povlečení a shánět sedmačtyřicátý polštář do obýváku a dětského pokoje.
Já se vydal po své tradiční flákací stezce. Když jsem se posadil do kavárny vedle vchodu do dětské herny uprostřed nákupního centra, překvapila mě ta neskutečná hromada dětí mačkajících se u různých umaštěných skluzavek. Maminky seděly kolem ve stejné kavárně jako já. Nehty na rukou delší než jehly na podpatcích, vyžehlené dlouhé vlasy, na stole latté a sezamové chlebíčky.
„Nikolo,“ řekla jedna sedící poblíž mě, „já se s Tomášem asi vážně rozvedu!“
„Proč?“ podivila se její spolusedící přítelkyně, vzala do rukou telefon v pozlaceném krytu, vyfotila jídlo na stole a bušila do displeje jako hluchý do vrat.
„Ty mě vůbec neposloucháš!“ vyčetla Nikole, „říkám, že se asi s Tomášem rozvedu!“
„Proboha, já tě poslouchám,“ odvětila, položila na stůl telefon, upravila si máchnutím ruky účes a dodala: „…on to ještě neskončil s tou vlasatou courou v kanclu?“
„Nemluv tak hlasitě,“ okřikla ji ta druhá, „nepotřebuji, ať to každý ví! Jo…, s tou druhou to skončil. Ale je furt v práci. Vůbec se nám nevěnuje. Jako vzal nás sice na Sardinii, letos už dvakrát, ale jinak je pořád pryč. Jsem pořád sama. A o našem klukovi ví naprostý prd!“
„Nerozumím,“ zašeptala Nikola.
„Tak malý Tomášek chodí do šesté třídy, ale už přestoupil na gymnázium. A měl třídní schůzky. Já byla objednána na nehty…, a ty sama víš, jak je to u kosmetičky s termíny. Ten feeling, když máš nové nehty, ten je k nezaplacení. Tak jsem manželovi řekla, že na schůzky půjde on. Hele, mě nezajímá, že měl schůzku s nějakým velvyslancem. Já měla důležitější věci na práci! A tak jsem tam poslala svého muže. A víš co? Ten idiot vlezl do třídy, pokorně si to tam odseděl a vesele si přišel domů s úsměvem na rtech. S takovým tím divným výrazem, kterým mi vždy dává na vědomí, že já jsem jen přihlouplá modelka, ale on je inženýr z krajského úřadu!“
„Ale úkol splnil, ne? Na schůzkách přece byl, ne?“ divila se její kamarádka a ukousla si sezamový chlebíček.
„Byl,“ zasyčela, „ale ve staré škole, rozumíš? On vůbec nezaregistroval, že kluk chodí od šesté třídy do jiné školy, chápeš?“
„Tak to je fakt divný!“ utvrdila ji Nikola, vytáhla z kapsy skládací zrcátko, zkontrolovala make-up a dodala: „…ale kvůli tomu vás nerozvedou.“
„No, to není všechno,“ snažila se své rozhodnutí obhájit, „když měl kluk dva roky, vzal ho na sáně!“
„Však to je prima, ne?“
„No,“ řekla s ironií v hlase, „ale vrátil se bez kluka. Když ho táhl za sebou, zazvonil mu telefon. Tak dlouho do toho krámu mluvil, že dotáhl ke dveřím baráku jen prázdné sáňky. Já nevěřila svým očím. On jen pokrčil rameny a šel zpět po stopách. Dítě leželo ubrečené dvacet minut v závěji!“
„Chudáček malý! Vždyť z toho může mít doživotní následky! To je na terapii!“
„Viď!“ potvrdila její přítelkyně, „před nedávnem jel syn na táborový pobyt. Já byla fotit v Los Angeles nový book. On mu do autobusu nachystal chleba s kedlubnou…, jídlo jako na vesnici. A navíc smradlavé jídlo. Já vůbec nechápu, proč mu nedal peníze do McDonald’s. A na týdenní pobyt mu dal jen troje ponožky. Chápeš to? Když jsem mu to vyčetla, tak dodal, že má malý Tomáš ruce a může si ponožky přeprat!“
„No to je úděsné!“ přitakala Nikola, „to ho může poznamenat na celý život!“
„A teď přitáhl domů psa! Kluk má z toho zvířete sice radost, ale já psy nesnáším. Smrdí to, prdí to a musí se to venčit! Moje máma mi tvrdila, že o patnáct let starší chlap není žádná výhra. Já byla tak blbá…, já jí to nevěřila. Já už mám dost toho jeho inteligentního ksichtu!“
Dopil jsem kávu a vydal se zpět za svou ženou. Modeling sice nedělá, ale kedlubny jí nevadí a našeho psa miluje. Moje klopýtnutí mi toleruje, já zase respektuji její povlečení, dečky a přehozy. Zvykla si na to, že střapce u koberečků považuji za osmý div světa, podšálek je pro mě archaický výraz a opačně otočený polštář mi nevadí. A já ji za to mám rád.
Váš Honza
