Jak jsem zkazil svatbu aneb Když velí žena

Oddávat byla pro mě vždy nejmilejší povinnost. Na obřady jsem se připravoval poctivě. Dopustit, aby jediné, na co budou budoucí manželé vzpomínat, je ten idiot s řetězem na krku, jsem nechtěl. Jednou však k tomu nebylo daleko.

„Máš tady dvě svatby příští sobotu!“ ozvala se do telefonu matrikářka, „všichni ostatní oddávající mají dovolenou, takže doufám, že mě v tom nenecháš. Jména snoubenců máš už na mailu.“

„Bezva, dvě svatby,“ řekl jsem do sluchátka, „ale já tam mám další sobotu akci!“

„Tak si to zruš,“ odvětila matrikářka, „…přece mi do toho nehodíš vidle?!“

„Dobrá,“ řekl jsem rezignovaně, „…kdo by ti odolal?“

Oprášil jsem oblek a přežehlil kravatu. Poté jsem si šel chystat projev. Vzhledem k tomu, že byl srpen, horko a dusno, vytvořil jsem si jen jeden univerzální proslov, kde jsem hned v úvodu měl jména svatebčanů. Pohrál jsem si s citáty Jaroslava Seiferta, Johna Lennona či Roberta Fulghuma. 

„Hezký,“ pochválil jsem sám sebe, když jsem si odstavce na závěr přečetl, „…to se bude líbit!“  

„Ahoj, posílám ti projev,“ zavolal jsem za pár dní matrikářce, „jen mi to vytiskni a poměň mi tam ta jména v úvodu, aby to sedělo na každou dvojici.“

Jediné, co jsem matrikářce zapomněl říct, že v polovině každého projevu je kritická věta.

Hustý vzduch obřadní síně jsme deset minut před začátkem první svatby vyvětrali. Květiny byly na svém místě. Těžký řetěz jsem měl kolem krku, vypadal jsem jako vlčák u boudy. 

„Už jsou tam,“ špitla matrikářka, „pustím hudbu a ty vylez!“

Vykoukl jsem ven a postavil se k pultíku. Malá nevěsta a velký hromotluk tvořili krásný pár. Velké rodiny zaplnily celou obřadní síň. Kdyby jen ti dva věděli, jak jsem byl nervózní. Vlastně víc, než byli oni dva.

„Vážený Karle a drahá Mileno…,“ začal jsem předčítat své svatební dílo. Maminka nevěsty vytáhla kapesník, otec v židličce hladil lahev slivovice. 

„…přeji vám, Karle a Mileno, štěstí…, ať vaše manželství obohatí kopa dětí, protože děti jsou tím, co rodině dává ten pravý význam…,“ pokračoval jsem. Nevěsta začala pokašlávat, matrikářka si dala desky před obličej, aby nebyl vidět její potutelný úsměv. Znervózněl jsem a podíval se nevěstě do očí. Ta uhnula pohledem směrem k první řadě, kde seděla malá dvojčata.  

„Oni už mají splněno,“ vyprskl smíchem otec nevěsty, „viď, mámo!“ Dloubl loktem do manželky tak silně, že ta jej pleskla kapesníkem po ruce.

„Kdo by to živil?“ pokusil se o vtip budoucí ženich Karel.

„Ty,“ řekla ostře jeho budoucí manželka, „...nech ho to dočíst!“

Ani nevím, jak to bylo dál. Zbytek proslovu jsem přečetl přímo kosmickou rychlostí, počkal na prstýnky, polibek a rychle zmizel v zákulisí. Tam jsem vzal do ruky desky s druhým projevem a větu o dětech upravil.

Když jsem asi za půl hodiny zíral na mohutnou nevěstu a drobného ženicha, vzpomněl jsem si na legendárního Rudánka a Heduš. Znervózněl jsem. Nevěsta působila skutečně drsným dojmem. Ale to jsem netušil její reakci, když jsem se dostal k oné nešťastné větě. Opravil jsem sice slova o dětech, ale…

„…přeji vám, Karle a Mileno, štěstí…, ať vaše manželství dává vaší lásce ten pravý význam.“

„Ale…,“ zakoktal ženich, „…já jsem Petr a ona je Ivona!“

„Že ty musíš mít na všechno názor!“ okřikla jej nevěsta, „…nech toho a poslouchej ten význam! Na jménech přece nezáleží! Mlč už, prosím tě!“ 

Vždycky, když něco zvrtám, začnou mi červenat uši. V ten okamžik jsem měl pocit, že kdyby mě postavili doprostřed křižovatky, mohly by moje uši suplovat semafor.

Po obřadu se ke mně přišourala nevěsta a dodala: „…nevšímejte si ho. On je důležitej, ale nerozumí tomu. Mně se líbil ten Seifert. Na toho už se dneska zapomíná. To je samej Harry Potter, ale na naše autory si nikdo nevzpomene. Já vám dám e-mail, pošlete mi ten proslov. Já si ho schovám na památku. A tomu svýmu ještě vyčiním. To se nebojte!“

Vzpomněl jsem si na citát Oscara Wilda „…ženy jsou k tomu, abychom je milovali. Nikoliv k tomu, abychom je chápali!“ Já k tomu dodávám, že ženy jsou ty, které nás často přesvědčují, že bez nich jsme v životě vlastně nepoužitelní.

Váš Honza